Robert J. Sheehan

z knihy Můžeme důvěřovat Bibli? (Poutníkova četba, 2005)

Učitelé mají zvláštní zodpovědnost, která náleží jen jim samotným, a tou je vykládat Písmo tak, aby zde vždy mohlo být dobré a zdravé porozumění Písmu a aby mělo vždy sílu a bylo v církvi neměnné, takže se nebudou moci šířit hereze a klamné názory, ale víra bude  všechno  pevně a s jistotou zastřešovat.

Jan Kalvín

 Člověk, který zachází se slovem pravdy správně, ten ho nemění, nebrání mu, nekomolí a nepřekrucuje ho, ani ho nepoužívá se špatnými úmysly. Naopak, s modlitbou vykládá Písmo ve světle Písma. Odvážně a přece s láskou aplikuje jeho slavný smysl na konkrétní podmínky a okolnosti a to vše pro slávu Boží, obrácení hříšníků a poučení věřících.

William Hendriksen

Jeden z prvních a nejdůležitějších úkolů kazatele evangelia je zkoumání pravdy. Zklame-li v tomto, zklame ve všem. A pravda, pravda evangelia je velice zvláštní. Není výsledkem chladné a bezcitné spekulace. Není objevena pouhou silou intelektu. Vysmívá se pýše filosofů. Ale mírné, pokorné a poddané mysli upřímných křesťanů spontánně odhaluje své kouzlo a ukazuje své poklady. Hlavní potřebou, nejdůležitějším požadavkem pro objevování pravdy evangelia je jedním slovem opravdovost.

Daniel Dana

Dodatek II

Příprava kázání

 Muž, který je povolán Bohem, aby kázal, musí své povolání uvést do praxe. Aby to mohl udělat, potřebuje jak všeobecnou, tak zvláštní přípravu na kázání. Všeobecná příprava zahrnuje všechno, co ho uvede do správného duchovního a intelektuálního stavu vhodného pro kázání. Předmětem zvláštní přípravy je to, co se týká konkrétního kázání nebo série kázání.

Všeobecná příprava

 Všeobecná příprava kazatele zahrnuje jeho ducha a jeho mysl, a to v uvedeném pořadí. Je bezcenné být intelektuálně vybaven pro kázání, když nejsme připraveni duchovně. Stejně tak, i když ne docela, je hrubě nežádoucí být duchovně zdravý a přesto intelektuálně neplodný.

1. Duchovní příprava

 Když Pavel promlouval k Efezským starším, přikázal jim: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo“ (Skutky 20:28). Pořadí je zde důležité. Péče o ostatní duše závisí na péči, kterou kazatel věnuje své vlastní duši. Ten, kdo chce učit ostatní, musí nejprve učit sám sebe. Ten, kdo šíří světlo, musí nejprve to světlo mít. Kdokoli by přiváděl jiné do blízkosti Boží, musí sám být Bohu blízko.

Pavel píše Timoteovi ve stejném duchu: „Dávej pozor na své jednání i na své učení.“ (1. Timoteovi 4:16). Kdo jsem je dokonce mnohem důležitější, než co učím. Učení musí být zdravé, ale stejně tak kazatel. Jak  žalostně zní varování, aby lidé pouze poslouchali to, co člověk říká, ale nenásledovali jeho skutky! (Matouš 23:3).

Příprava muže pro kazatelnu začíná s jeho vlastním duchovním životem. V základě se od ostatních mužů a žen neodlišuje. Jeho duchovní život je udržován čtením Bible a modlitbou. Je smutné, když slyším, jak někteří muži tvrdí, že mohou tyto věci bezpečně zanedbávat. Výdyť jako kazatelé stráví při těchto aktivitách dost času v rámci své práce. Modlitba a studium Bible, jež je součástí služby kazatelů, nenaplní potřebu soukromé modlitby a studia.

Velcí muži Boží, mimořádní za kazatelnou, to potvrzují. C. H. Spurgeon věnoval kapitolu z knihy, jejíž obsahem byly přednášky pro studenty teologie, tématu „Kazatelova soukromá modlitba“. Tuto kapitolu začal tím, co považoval za samozřejmou pravdu: „Kazatel nade vše ostatní vyniká především tím, že je mužem modlitby. Modlí se jako ostatní křesťané, jinak by to byl pokrytec. Modlí se více než ostatní křesťané, jinak by nebyl schopen zastávat službu, kterou na sebe vzal.“¹

Kazatelův modlitební život nemůže být odbytý, aby připomínal jen skládání poklon myšlence modlitby. Jak poznamenal Dr. Lloyd-Jones: „Modlitba je pro život kazatele veledůležitá ... Modlitba by během dne neměla ustávat ... Buďte vždy v procesu modlitby. Když jdete po ulici nebo když jste ve své pracovně, obracejte se často v modlitbě k Bohu ... Vždy reagujte na každý impuls k modlitbě ... Duchovní, kazatel musí být především mužem modlitby.“²

Další důležitou součástí kazatelova života je vedle modlitby čtení Bible. Takové čtení by mělo být systematické a sloužit pro dobro kazatelovy duše. Používat Bibli pouze jako nástroj pro přípravu kázání je hrubou chybou. Kazatel svou Bibli potřebuje nejprve jako křesťan, a teprve potom jako kazatel.

Čtení a modlitba, jež slouží k mému duchovnímu užitku, naslouchání Bohu skrze jeho Slovo a promlouvání k Bohu v modlitbě, jsou životně důležité prvky správné přípravy pro kazatelnu. Kazatel z toho nemá užitek jen sám pro sebe, ale pokračuje, aby z toho měli užitek i ostatní. Selhání při dodržování „ztišení“ je velkou tragédií nejen pro samotné kazatele, ale i pro jejich posluchače. Kazatelův duchovní úpadek se stane předzvěstí jejich duchovního hladu.

2. Intelektuální příprava

 Mimo to, že kazatel musí číst, aby si připravil konkrétní kázání, má být čtenářem. Taková četba je zdrojem informací, přinese nové myšlenky, poskytne ilustrace a celkově vybaví kazatelovu mysl, takže bude plná množství čerstvých myšlenek. Ti, kteří programově nečtou nové materiály, budou brzy podobní gramofonové jehle na poškrábané desce - neustále se opakující a předvídatelní. O takových bude možné zanedlouho říci: „Používají tisíce a tisíce textů, ale všechna jejich kázání jsou stejná!“

Oblasti čtení

 Tři oblasti obecné četby jsou pro kazatele obzvláště důležité.

 Teologie

 Kazatelé nikdy nemohou vyrůst natolik, aby nepotřebovali číst teologii. Kazatelova mysl potřebuje být neustále povzbuzována hlubším porozuměním velkým pravdám Písma. Na semináři může být v nejlepším případě položen slušný základ pro porozumění těmto pravdám, ale je třeba celoživotního rozvoje tohoto základu, má-li být kazatel připraven, aby vysvětloval a aplikoval pravdu na neustále se měnící situace.

Dějiny církve

 Nelze zpochybnit, že nemůžeme správně porozumět tomu, co se děje v současnosti, aniž bychom rozuměli tomu, co se dělo v minulosti. Prakticky neexistují nové hereze; to jen ty staré jsou oblečené do nových šatů. Dějiny církve nás chrání před mnohými chybami a nadšením, kterému bychom mohli tak snadno podlehnout, kdybychom o minulosti nic nevěděli.

Aplikovaná teologie

 Pod pojmem „aplikovaná teologie“ mám na mysli čtení prací těch mužů, kteří byli mistry v péči o duše a v řešení duchovních problémů. Nemyslím tím přehršel moderních poradenských knih, s jejich zjednodušenými řešeními a vzorovými případy. Mám na mysli opravdové mistry pastorace, puritány.

 Své místo mají i ostatní oblasti četby, ale tyto tři oblasti jsou důležitější než všechny ostatní. Existují tisíce knih druhé kategorie, ale my máme čas přečíst jen to nejlepší. Je lepší přečíst jednu dobrou knihu důkladně, než mnoho méně významných knih přeletět.

Výsledky, které četba přináší

 Kazatelova četba by měla být rozdělena nejen podle druhu  - teologie, dějiny církve, aplikovaná teologie - ale i podle toho, jaké výsledky přináší.

 Knihy rozvíjející intelekt

 Současným trendem je číst málo, a pokud možno jednoduché knížky, které se snaží všechno, jakkoli hluboké, zjednodušit. „Jednoduchá četba“ má své místo, ale ne jako hlavní strava kazatele. Ten musí kázat jednoduše, ale studovat do hloubky, aby měl odpovědi na ty problémy, které matou jeho sbor. Nemělo by se prokázat, že o problémech, které je znepokojují, neví nic stejně jako oni!

Mezi knihy, které rozšiřují obzory a které by měly být během kazatelovy životní služby přečteny, patří dílo Jana Kalvína, Johna Owena, Jonathana Edwardse, Jamese Henryho Thornwella, Roberta Louise Dabneyho, Charlese Hodge, B. B. Warfielda a Johna Murraye.

Knihy, které inspirují a informují

 Bez ohledu na to, jestli si kazatel ve škole oblíbil dějepis nebo ne, měl by mít rád dějiny církve. Je to příběh Božího jednání s církví, který je jak informativní, tak inspirující. Jak si Bůh v minulosti používal lidi a různá hnutí, je pro současnost neocenitelně důležité. Nadmíru užitečné jsou dobré životopisy a autobiografie mužů, kteří byli mocně používáni jako kazatelé.

Mezi knihami, které inspirují a informují, zaujímají nejdůležitější místo životopisy Luthera, Kalvína, Whitefielda, Edwardse, Dabneyho, Thornwella, Palmera, Spurgeona a Lloyd-Jonese.

Knihy napomáhající rozvoji duše

Ne vždy pisatelé, kteří rozvíjejí intelekt, zahřejí i srdce, i když mnozí ano. Informativní knihy jsou často inspirující, nevedou však k sebezkoumání, i když některé z nich mohou.  Proto potřebujeme více knih k zamyšlení, které nás budou na naší duchovní cestě napomínat, usměrňovat a vést. Puritáni a jejich následovníci jsou v tomto oboru mistry.

Ne všechny puritány lze číst snadno, ale kazatelé by měli zkusit alespoň ty jednodušší pisatele, mezi než patří např. William Bridge, Jeremiah Burroughs, Thomas Watson, John Bunyan, Robert Traill a Richard Sibbes. Ti odvážnější se mohou pustit do knih Thomase Goodwina, Stephena Charnocka a Johna Owena.

Z díla „následovníků puritánů“ může přinášet veliký užitek čtení čehokoliv, co napsal C. H. Spurgeon a též především tři výklady Dr. Lloyd-Jonese: Kázání na hoře, Římanům a Efezským.

Potřeba sebekázně

 Udělat si čas na obecnou četbu je jedním z nejtěžších úkolů kazatelova života. Jednou z věcí, které mnozí kazatelé po mnoha letech služby nejvíce litují, je, že přečetli množství knih, které nemělo smysl číst, další knihy pak četli nepozorně, aniž by je náležitě vstřebali a promysleli. Pouhé čtení bez vstřebání látky nemá valnou hodnotu. Kvantita nikdy nemůže nahradit kvalitu.

Kazatel nese zodpovědnost za svou rodinu, má povinnosti ke státu, jehož je občanem a též jako člen církve obecně. Musí se nicméně rozhodnout, co je třeba udělat, aby vykonával své prvořadé povolání kazatele Slova a nesmí dopustit, aby čas, který má věnovat této práci, což zahrnuje i obecnou přípravu, byl zaplněn něčím jiným.

Má-li se obecné četbě skutečně věnovat, bude potřebovat notnou dávku disciplíny. V pozemském smyslu je kazatel svým vlastním „pánem“. Protože nemá nikoho nad sebou, kdo by mu plánoval čas, může se mu snadno stát, že bude svůj čas ztrácet.

Pokušení ztrácet čas porovnejme s ideálem, který si pro sebe stanovili puritáni. Richard Baxter napsal:

 1. Vykoupit čas znamená, že jej nepromarníme, ale že každou minutu použijeme jako tu největší vzácnost a že všechen čas použijeme pro službu.

2. Že nebudeme pouze činit dobro, ale že budeme činit to nejlepší a největší dobro, jakého jsme schopni, takové, jaké jsme povoláni činit.

3. Že nebudeme činit pouze to nejlepší, ale budeme to činit jak nejlépe dovedeme a co nejvíce a budeme činit tolik dobrého, kolik je jen možné.“³

Ti, kteří chtějí vstoupit do služby kazatele, potřebují ty nejvyšší ideály a tu nejpřísnější sebekázeň. Ti, kteří do ní již vstoupili, potřebují činit pokání z toho, co udělali špatně a s obnovenou silou začít dělat to, co je potřeba.

Zvláštní příprava

 Kazatel musí při kázání brát zřetel na konkrétní cíl. Jeho záměr může být popsán jako touha v závislosti na Duchu svatém představit svým posluchačům určitou část Boží pravdy proto, aby v nich způsobila duchovní změnu. Kazatel není pouhým učitelem, který předává znalosti. Má na zřeteli spasení a posvěcení svých posluchačů. Chce, aby se poté, co ho uslyší, stali jinými lidmi ve srovnání s tím, jací byli, než začal kázat.

Samozřejmě, že kazatel sám nemá žádný návod, jak způsobit ve svých posluchačích změnu. To je práce Ducha svatého. Kazatel může kázat „pouze slovy“. Potřebuje kázat v moci, přesvědčení a přítomnosti Ducha svatého (1. Tesalonickým 1:5). Protože Boží Duch je svobodný jako vítr, musí být na něm kazatel závislý, aby kázání Slova a jeho účinek byly požehnány (Jan 3:8).

Nalezení vhodného textu

 Někdy se předpokládá, že kazatel může kázat kdykoliv z jakékoliv části Božího Slova, protože „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré...“. To je neporozumění. Skutečnost, že veškeré Písmo je dobré, neznamená, že každý nebo jakýkoliv text je dobrý v každé či jakékoliv situaci. V kazatelově zájmu by spíše mělo být, aby pro dobro svých posluchačů kázal při každé příležitosti to, co si přeje Bůh. Měl by si uvědomovat, že káže tu správnou pravdu pro danou příležitost, právě tu pravdu, k jejímuž kázání jej vede Bůh.

Je samozřejmostí, že Bůh může kazatele vést, aby kázal série na určité téma, nebo probíral celé biblické knihy, či aby kázal z určitého textu. Bůh může nasměrovat kázání kamkoliv, není omezen!

Klíčovým bodem je, že Duch svatý musí kazatele přivést k textu nebo textům, ze kterých by měl kázat. Přistupuje-li k tomu kazatel vážně, nikdy se nestane pouhým výrobcem kázání, které každý týden vyprodukuje s pravidelností a fádností stroje na výrobu párků!

Kazatel musí hledat Boha, aby se dozvěděl, co by měl kázat. Nebude jen přihlížet k situaci, které shromáždění čelí, nebo k určitému učení či způsobům, na které je třeba klást dle jeho názoru důraz. Jeho kázání však budou vymezena spíše vnímáním Božího vedení, než aktuálností nebo osobními předsudky.

Rozhodnutí o tom, co by mělo být kázáno je nevyhnutelně a nutně spojeno se službou modlitby. Skrze modlitbu kazatel nalézá Boží vůli. Bere vážně biblické přikázání, že muž, kterému se nedostává moudrosti, má prosit Boha, a že Bůh moudrost štědře dává (Jakub 1:5).

Někdy Bůh velice rychle a jasně zjeví, co by mělo být při určité příležitosti kázáno. Při jiných příležitostech, především před začátkem nové série, může být na modlitbách zvažováno a rozvažováno množství možností, než má kazatel nakonec pokoj v tom, že je určitá série správná nebo že by měl být vyložen určitý text.

Klíčem k výběru textu je modlitba - vytrvalá a pravidelná modlitba, aby si kazatel vždy když vystoupí za kazatelnu byl jistý, že káže správné kázání. Postoj, který říká, že „pomůže jakékoliv staré kázání“, produkuje kázání obdobné kvality!

Porozumění textu

 Abychom porozuměli těm nádherným věcem, které Boží slovo obsahuje, potřebujeme, aby naše oči byly otevřeny Duchem Božím. Je Duchem moudrosti a zjevení, od něho přijímáme duchovní rozpoznání. Je-li modlitba klíčem k výběru textu, pak je také klíčem k duchovnímu porozumění (Žalm 119:18; Efezským 1:17-18).

Tradice o apoštolu Janovi říká, že když byl velmi stár, do shromáždění jej nosili. Na každý den Páně byl tázán, zdali má shromáždění co říci. Pokaždé jednoduše řekl: „Milujte se navzájem.“ Lidé se ho trochu podrážděně ptali, proč pokaždé opakuje ten samý příkaz. Jeho odpověď zněla, protože je třeba, aby se navzájem milovali! Příběh by mohl být přizpůsoben pro kazatele a tím často opakovaným příkazem by se stalo: „Modlete se.“

V porozumění určitému textu existují nejméně čtyři stupně.

 1. Porozumění textu samotnému

 Každý text Písma je sestaven z jednotlivých slov, frází, úseků a vět. Musíme se snažit porozumět textu, který máme před sebou, ve světle originálního textu, který je v pozadí.

Existují různé pomůcky, dokonce i pro ty, kteří nejsou znalci originálních jazyků, jež kazateli umožní dosáhnout lepšího porozumění textu. Neměl by je však zneužívat a citovat z nich tak, aby vzbuzoval dojem, že umí jazyky, které ve skutečnosti neumí! Měl by však použít všechny dostupné pomůcky. Smysl slov, která text obsahuje, může být upřesněn za pomoci slovníků.

2. Porozumění kontextu

 Každý verš je zasazen ve vlastním kontextu. Je nebezpečné kázat text vytržený z kontextu. Z textu: „každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná“, může být učiněno téměř cokoliv, jestliže bude použit ke kázání vytržený z kontextu!

Právě při snaze porozumět kontextu verše bude důležité především použití komentářů. Komentáře s sebou přinášejí dvě nebezpečí. Na jednu stranu za nás mohou zastat všechnu práci a my můžeme slepě přijímat jejich učení. V nesprávných rukou podpoří lenost. Na druhou stranu jimi můžeme pohrdnout a ješitně se domnívat, že i když očekáváme na vedení Ducha svatého při studiu, nemyslíme, že mohl vést také někoho jiného! To, co mohou s Boží pomocí vidět ostatní, přináší užitek jak jim, tak i nám. Jako doplněk ke komentářům můžeme kvůli ujasnění mnoha sporných bodů použít dobrý biblický slovník.

3. Porozumění širšímu kontextu

 Jednou z hlavních starostí liberálního myšlení je nalézt v Bibli tolik konfliktních myšlenkových toků nebo teologií, kolik je jen možné. Například, že Zákon protiřečí Prorokům, Pavel jeruzalémské církvi, apoštolové Židům, atd. Základním principem evangelikální teologie je však vnitřní soulad Písma. Jeho hlavní části tvoří jedno nerozporuplné svědectví o pravdě.

Pokud zastáváme pravdu, že Písmo je v souladu samo se sebou a objevíme rozpor, ukazuje to na chybu ve výkladu. Rozporné výklady musí být nutně chybné. To si však nevynucuje zrušení protikladu nebo paradoxu. Dvě pravdy mohou být ve vztahu k sobě v napětí, ale jedna nemůže být v rozporu s druhou. Ježíš může být v jednom textu zjeven jako člověk a v jiném jako Bůh, nemůže však být v jednom textu zjeven jako člověk a v jiném jako ne člověk! Způsob, jakým s doktrínou o ospravedlnění nakládá Pavel a Jakub, musí proto být vyložen doplňkově, ne rozporuplně.

Pomoci porozumět tomu, jak určitý verš a jeho kontext zapadají do celého biblického obrazu a jak s ním ladí, je úlohou komentářů a dobrých teologických prací.

4. Porozumění závažnosti

 Jestliže jsme porozuměli, jaký má text význam, musíme porozumět jeho důležitosti, závažnosti a aplikacím pro shromáždění. To je jednou z nejdůležitějších, a přesto jednou z nejopomíjenějších částí přípravy kázání. Hlavními složkami této části není ani čtení ani psaní, ale přemýšlení a rozjímání.

Jestliže jsme porozuměli pravdě, kterou text přináší, musíme se ptát „Proč je tento text důležitý?“ Čím dříve jsme zvládli základní studium kontextu a významu textu, tím lépe. Nyní máme čas k přemýšlení, modlitbě a „přežvykování“ textu, který chceme vykládat. Můžeme to činit v naší pracovně, na procházce, při holení nebo sprchování - kdekoliv! Když se text naučíme nazpaměť, je to ještě lepší!

 Text nám je„břemenem“, které s sebou všude vláčíme a nad kterým pravidelně přemýšlíme. Čím důkladněji text známe a čím je břemeno větší, tím jednodušší bude příprava a prezentace kázání, které zamýšlíme kázat.

První Žalm nás nabádá k rozjímání nad Hospodinovým zákonem. Takové rozjímání je klíčem k porozumění textu. Když pochopíme, proč je text důležitý pro nás a jak prospěje nám, porozumíme i tomu, proč je důležitý pro druhé a jak prospěje jim .

Řád v přednesu

 Kázání by nemělo být nesouvislé, měl by v něm být řád. Aby toho kazatel dosáhl, musí rozumět svému textu a mít stanovený cíl. Neschopnost jasně vyjádřit myšlenku obvykle naznačuje, že kazatel něčemu neporozuměl. Na počátku je třeba opět zdůraznit, že modlitba za přednes má zásadní význam. Dokonce i Pavel prosil efezské za modlitby, aby mu byla dána slova (Efezským 6:19).

Každé kázání by mělo mít tuto základní strukturu: úvod, řadu výroků, které na sebe logicky navazují, následovanou vhodným závěrem. Kázání bez struktury je nechutné jako jídlo o třech chodech, které někdo hodil na jeden talíř! Mnohá kázání jsou bez účinku, protože postrádají kostru, která by podpořila paměť posluchačů, a tak vypadají jako beztvará hromada masa!

Úvod

 Úvod do kázání je důležitý, S jeho pomocí se kazatel snaží upoutat pozornost posluchačů a povzbudit je, aby poslouchali to, co říká. Čím jsou posluchači ospalejší, lhostejnější nebo nepřátelštější, tím důležitější je dobrý začátek. Kazatel potřebuje, aby si členové jeho shromáždění řekli: „Má smysl, abych tomu věnoval čas a poslouchal.“

Samozřejmě, že úvod musí být skutečným úvodem k danému předmětu a ne pouze vtip, který s tématem nemá nic společného, nebo příhoda, která by „obměkčila posluchače“. Nezvykejme si předvádět se a manipulovat s posluchači. Kazatel není bavičem nebo vypravěčem příběhů, je velvyslancem Kristovým.

Způsob, jakým kazatel kázání zahajuje, odráží jeho charakter, a proto neexistuje jen jediný správný způsob úvodu. Přesto je úvod nezbytný. Na rozmanité podoby úvodů narazíme při porovnání jednotlivých kazatelů z různých období, nebo když si uvědomíme, že každé shromáždění potřebuje jiný způsob úvodu. Muž, který pravidelně káže svému shromáždění, bude svou látku, především jde-li o sérii, uvádět jinak, než muž, který káže jedno kázání nebo káže pro shromáždění, které se sešlo ke zvláštní příležitosti. Kázání vyučovací bude často uvedeno jiným způsobem než kázání s evangelizačními cíli. Vyučovat při pravidelném shromáždění je něco jiného, než evangelizovat neobrácené lidi.

Ať už je úvod krátký nebo dlouhý, zůstává pouhým úvodem. Nesmí být lepší, než hlavní část kázání. Nikdo nebude zvlášť nadšen jídlem s úžasnou polévkou a mizerným hlavním chodem! Stejné je to i s kázáním. Hlavní část kázání musí být mnohem lepší než úvod.

Srdce kázání

 Poté, co jsme v předstihu porozuměli smyslu a významu textu, musí být pravda v textu zjevená prezentována v uspořádané, logické formě.

Někteří se snaží vnutit kázání univerzální strukturu: musí mít tři body. Můj názor zní: „Pryč s takovou jednotvárností!“ Lze říci, že každé kázání by mělo mít tolik bodů, kolik si jich kazatel a shromáždění jsou schopni zapamatovat, ale je to jen obecné vodítko, nic víc.

Jednoduchost

 Přejeme si, aby shromáždění bylo schopno zapamatovat si předávané učení a porozumět mu. Proto musíme usilovat o co nejjednodušší strukturu podanou co nejjednodušším jazykem. Proč bychom měli obdivovat kazatele, který má nadpisy k jednotlivým bodům kázání dlouhé jako celý odstavec, není možné si je zapamatovat a dětem jsou nepochopitelné? Je důležité, abychom se vyjadřovali tak jasně a jednoduše, že našim hlavním bodům budou moci porozumět i děti. Nekážeme, abychom předvedli naše vysoké vzdělání nebo neobvyklý slovník. Naši chytrost umrtvujeme, abychom byli srozumitelní.

Logické uspořádání

 Rozumné množství jasně podaných bodů musí být předneseno v logickém pořádku. Kážeme-li například o lásce Boží, která je od věků až na věky, pak je třeba, abychom nejprve ukázali jeho lásku pojící se s věčností minulou, pak v současných dějinách země a nakonec ve věčnosti, která teprve přijde. Jakýkoli jiný pořádek by byl směšný!

Jestliže pracujeme s textem, který zahrnuje věci různé důležitosti, pak musíme postupovat od nejméně důležité k té nejdůležitější. Důležitý je způsob vyvrcholení. Kázání, které vrcholí uprostřed a následně upadá, přivede shromáždění k frustraci a k nudě.

Ilustrace

 Během kázání by měly být použity vhodné ilustrace. Vhodné ilustraci porozumí lidé, pro které je určena. Shromáždění dospělých nechce stále slyšet ilustrace inspirované dětským hřištěm. Vhodná ilustrace se hodí k látce. Nevhodné použití ilustrace může způsobit znevážení myšlenek.

Vhodné použití ilustrace je jednoduché a způsobuje, že posluchač jasně porozumí. Žádný kazatel skutečně netouží po tom, aby si ho pamatovali pro to, jaké používá ilustrace. Chce, aby si lidé pamatovali vlastní poselství!

Velkou zásobu ilustrací lze získat pravidelným čtením Bible. Další ilustrace lze objevit při čtení historie a životopisů a také při pozorování každodenního života. Existuje něco jako život ve světle kázání - znamená to ve všem hledat vhodné ilustrace.

Je nicméně třeba se vyvarovat určitých nebezpečí. Někteří kazatelé používají příliš mnoho ilustrací. Ke spojování biblických textů používají příběhy a něco málo navíc. Jiní kazatelé používají až příliš ilustrací z vlastního života, takže jejich kázání jsou více nepřetržitým svědectvím než kázáním Slova! Existují také kazatelé, kteří  používají ilustrace z vlastního shromáždění, aby kázání byla trefná. Čerpají ze zpovědních tajemství a ze zdrojů, které neměly být zveřejněny. Toto není kázání; to je šíření pomluv!

Aplikace

 Je nezbytné, aby každé kázání obsahovalo aplikace. V Novém zákoně jsou dva hlavní modely, jež bude kazatel v závislosti na druhu textu nebo úseku, který vykládá, používat. Prvním modelem je model Pavlův. Obecná struktura jeho dopisů zahrnuje ustanovení doktríny, které je následováno aplikací. V některých případech je to nejlepší metoda pro kázání - vysvětlení a aplikace.

Druhý je model ostatních epištol. Zde jsou vysvětlení a aplikace smíseny. Každý bod je hned po vysvětlení aplikován. Tato metoda je jistě výhodná pro udržení pozornosti posluchačů. Jestliže neustále cítí, že to, co se říká, je důležité, snadněji udrží pozornost.

Aplikace musí být vhodná. Některé aplikace se hodí pro každého; jiné pro zvláštní skupiny.  Kázání musí obsahovat oba typy aplikací.

Aplikace musí být vyřčena! Kazatelé někdy očekávají, že aplikace budou posluchači zjevné. Obecně však platí, že posluchač toho k textu nenastudoval tolik jako kazatel, proto musí být aplikace vyslovena. Nebezpečím pro posluchače je předpoklad, že se kázání nevztahuje na něho, ale na někoho jiného! Je třeba mu ukázat, že to je důležité i pro něj.

Závěr

 Se závěrem kázání mají kazatelé často více potíží než s čímkoli jiným. Lutherovy zásady pro mladé kazatele: „Vstaňte radostně; mluvte rozhodně; odejděte rychle“, je jednodušší vyslovit, než se jimi řídit!

Jestliže kázání bylo sestaveno logicky a jestliže dosáhlo svého vrcholu v závěrečné aplikaci, pak by nemělo být dodáno ani slovo. Je dobré zanechat posluchače s naznačenou otázkou, opravdovým napomenutím nebo upřímnou prosbou a nedovolit, aby kázání upadlo do ticha. Ať zazáří na vrcholu.

 Hlavními prvky při přípravě všech kázání jsou modlitba, studium, rozjímání a uspořádaná struktura. Od této přípravy, která probíhá ve studovně a v mysli, pak kazatel musí přejít k vlastnímu kázání.