Co je příčinou a důsledkem lidských zmatků?
Odpovídá Jan Amos Komenský
Hledání pomoci jinde než v Kristu
Kdo se plaví na vodě a kvůli nějaké neopatrnosti vypadne z lodi a hrozí mu utopení, chytá se všeho, na co dosáhne, i kdyby to byla sláma, tráva, písek či cokoli jiného. Ale všechno se trhá, všechno uhýbá, všechno s ním klesá do hlubin, a pokud nebude zachráněn z lodi, z níž vypadl, nutně se utopí. Stejné je to s námi, když nás samosvojnost vyláká z bezpečného středu (jímž je Bůh) a zavede nás do takových zmatků (jak jsme si ukázali dříve), že sami u sebe nenacházíme dostatečnost, radu ani moc, abychom zachovali sami sebe a své věci. Tehdy se obracíme na různá místa s žádostí o radu a o pomoc, tápeme kolem sebe a chytáme se toho či onoho. Obvykle se s námi ale všechno trhá a boří, protože žádný tvor není dostatečnou pomocí ani sám sobě, natož pak někomu jinému. Nakonec tedy začneme pochybovat úplně o všem a propadáme zoufalství.
 |
Hlubina bezpečnosti, v jazyce 21. stoletíJan Amos Komenský |
Které nakonec působí zkázu a zoufalství
A tu se na nás ženou tři zlé věci, jedna za druhou.
Zaprvé, pracné, ustarané a bolestivé hledání prostředků k zachování sebe sama.
Zadruhé, pokud nějaké takové vidíme, bláznivé a pověrčivé spoléhání na ně, takže se člověk svěří i dřevu, kameni, jámě, člověku či Satanu.
Pokud nemůže podobné prostředky najít nebo mu schází, či nikde nemůže nebo nechce hledat pomoc, začne se bát, děsit, třást a z netrpělivosti a zoufalství si buď sám vezme život, nebo se rouhá Bohu a sám si tak pomáhá k zatracení. To je ta bezedná hlubina, poslední vír lidských zmatků, který nakonec pohltí všechny z nás, nad nimiž se Bůh nesmiluje a nezachrání je.
1. První příklad na Adamovi v ráji
Podívejme se na pár příkladů. Když první člověk Adam odešel ze svého středu, hned zaznamenal nepokoj ve svém srdci; a když si s tím nevěděl rady, začal ji hledat kolem sebe. Tak se dostal ze samosvojnosti do jinudosti, do níž se bídně zamotával a zaplétal, čím dál tím hlouběji. Had, jeho první rádce, který ho k tomu navedl, se někam ztratil. Eva, druhý rádce, stála ohromená a sama nevěděla, co si má počít. Ubožák se tedy chytil fíkového listu, protože mu připadal čistý a široký a hodil se k přikrytí nahoty, jenže mu to nijak nepomohlo. Proto utekl, skočil do houští a zalezl tak hluboko, jak jen mohl, a myslel si, že se dobře ukryl. Jenže nepomohlo ani to. Byl odtamtud vytažen a musel se s hanbou postavit před Boží tvář, kde se zase nejprve uchýlil o pomoc ke lži a neřekl Bohu skutečný důvod, proč se ukrýval. Když selhala i tato obrana, chytil se jiné, totiž rouhání, a přičítal vinu za svůj hřích Bohu, proč že mu dával ženu. Ale ani to nepomohlo, byl mu přečten rozsudek, kterým byl odsouzen k bídě a smrti a vyhnán z ráje; a žádný z tvorů mu nedokázal pomoci, poradit nebo ho potěšit. Kvůli tomu všemu by jistě propadl zoufalství a zahynul, kdyby mu Bůh nepodal ruku a nepřitáhl ho zpátky k sobě zaslíbením milosti.
2. Na Saulovi
Saul, izraelský král, opustil Boží bázeň a chodil podle rad svého srdce. Bůh se rozhněval a přikázal, aby byl sesazen z královského trůnu. Když se to Saul dozvěděl, využíval všelijaké cestičky, jen aby svůj trůn zase upevnil. Zkoušel zabít Davida (viděl totiž, že ho Bůh chystá na jeho místo); pobít všechny, kdo mu přáli; s pláčem se doprošoval svých služebníků a poddaných, aby se nad ním slitovali a neopouštěli ho; a nakonec se uchýlil k čarodějnicím. Ale vše bylo marné, stejně propadl zoufalství a bídně zahynul.
3. Na Achabovi
Achab opustil Boha svých otců a přimkl se k cizím bohům, a proto mu Bůh předpověděl zkázu. Bránil se, jak mohl, pronásledováním proroků (které prohlásil za vzbouřence proti sobě), uzavíráním spojenectví s okolními králi, posilováním svých vojsk a také pokryteckým pokáním. Ale nic mu nepomohlo, stejně bídně zahynul.
4. Na jeruzalémských
Když jeruzalémští v době krále Sidkijáše pochopili, že proti sobě mají rozhněvaného Boha, který se je chystá potrestat, pustili se do hledání všelijakých cest, aby nějak unikli přicházející pomstě. Opevnili město, utiskovali lid, posílali ke králům (zvlášť k egyptskému a černošskému) posly s žádostí o pomoc a jednali s Kaldejci o míru. Mezitím posílali sem a tam špehy, pořídili si hvězdáře, kteří by jim oznámili, co se má stát, a využívali přitom i služeb kouzelníků. Také se zásobili se dobrými koňmi; kdyby došlo na nejhorší, chtěli na nich ujet do Egypta, kam předem odvezli i své poklady, a bylo toho ještě mnohem víc, až se zalykali množstvím různých rad, což jim také Bůh vytýkal (Izajáš 30 a 57). Podobně jednali i Kaldejci (kap. 47,13). Ale všechno to bylo marné, protože když nepomáhá Bůh, veškeré rady ani pomoc nejsou k ničemu. Když on pronásleduje, ani hbitý neuteče, silný nebude moci užít své síly a bohatýr se nezachrání. Lučištník neobstojí, rychlonohý neunikne, jezdec na koni se nezachrání, říká Bůh (Ámos 2,14.15).
5. Na Jidášovi
Když se Jidáš odtrhnul od svého Pána a chtěl si bokem trochu přilepšit, chodil nejprve po vlastních cestách, poměrně chytře a opatrně. Později pochopil, že zabloudil, a tak běžel k druhým pro radu, ale žádnou nedostal. Jeho Pán ho opustil, spoluučedníci se před ním ukryli, farizeové ho s posměchem odbyli a Satan se smál. Nešťastný Jidáš si nevěděl rady, propadl zoufalství, a aby se rychleji dostal ze světa do propasti, pomohl si k tomu provazem. Ó žalosti, ó bído! Ale jak jinak to může dopadnout s tím, kdo opustí Boha? Vždyť když se paprsek v kole vychýlí ze svého středu, může se chvíli držet a viklat mezi ostatními paprsky, ale nakonec se musí ulomit a z kola vypadnout.
6. Na bezbožných všeobecně
Stejné věci se neustále dějí všem bezbožníkům, ačkoli se nejednou zdá, že se jim v jejich samosvojnosti dobře daří, jejich touhy se plní, záměry mají úspěch a všechno jim napomáhá ke štěstí. Nakonec ale vždy dojde k tomu (aspoň když mají odejít ze světa), že se ocitnou ve strašlivém zmatku, takže neví, kudy kam, jejich posledním cílem je zoufalství, z něhož nelze žádným myslitelným způsobem uniknout. Kdo chcete, přečtěte si o tom ve 20. kapitole Jóba, a také v kapitole 24, verše 23 a 24. Nebo celý 37. Žalm a Žalm 92,8 atd.
7. Na zbožných všeobecně
Zbožní také často vcházejí hluboko do jinudosti a zmatků, a tak se zaplétají do cizích, neužitečných rad a pomoci, spoléhání se na ně a jejich vyhledávání, že nakonec jim všechny rady dojdou a bývají blízko k zoufalství. To na ně však Pán nedopustí, ale když už se zoufalstvím bojují, vytrhne je zprostředka víru a přitáhne k sobě do bezpečného středu. Copak David několikrát téměř nestál v bráně záhuby a zoufalství, když si stěžoval, že ho Bůh opustil? Copak se Menaše neocitl přímo nad peklem? Nevisel snad lotr na kříži nad jámou zatracení? A nezapletl se i Petr dost vážným způsobem atd.? Ale Bůh se nad nimi smiloval a smilovává se i nad jinými svými vyvolenými, že nás vytrhuje ze záhuby, do níž nás uvádí naše svojnost a potom jinudost, a přitáhne nás k sobě zpátky do bezpečí. Sami o sobě totiž neumíme chodit jinak než stezkami vedoucími do záhuby, tj. zabýváme se sami sebou a ostatními tvory.
Proč se i zbožní dostávají do podivných zmatků?
Není totiž ani jeden člověk, který by cele stál v Bohu a jeho vůli a dokázal se ubránit svojnosti a jinudosti. Všichni jsme v nich pohrouženi, jeden víc v jednom, druhý v druhém, všichni nad míru přejeme sami sobě, všichni se o sebe nad míru staráme, všichni posloucháme svůj nebo cizí mozek víc, než by bylo třeba, a všichni v tom máme přespříliš velké zalíbení. A když nám nad hlavou začne zuřit vichřice (které ve světě musejí přicházet), náhle nevíme kudy kam, staráme se, strachujeme, trápíme se a naplníme si život nebezpečím, hrůzami a děsem. Také se víc, než by bylo zdrávo, zaobíráme různými prostředky, buď že je máme, nebo nemáme. Někdo se těší ze svých pokladů a doufá v ně, jiný spoléhá na skrýše a jeskyně, jiný na hbitost svých nohou, koně, vozy, lodě atd. Ale to vše je klamné. Co pomohly jerišským jejich zdi, brány a závory, když se za ně uzavřeli (Jozue 6)? Co Ásovi lékaři, když do nich vkládal naděje (2. Paralipomenon 16,12)? Co Jonášovi rychlá loď, když se s její pomocí dal na útěk (Jonáš 2)? Co Edómu vysoko položené hrady, v nichž se chtěli ukrýt před nepřáteli (Abdijáš 3)? Co Amasjášovi jeho vítězná vojska, na něž spoléhal (2. Paralipomenon 25)? Všichni, všichni, všichni, kdo spoléhají na prostředky, bývají od počátku světa zklamáváni a ani to nemůže být jinak. Proto i přílišná starost při hledání prostředků je marnost a bláznovství. Pod celičkým nebem existuje jen jediný bezpečný přístav, a když do něj kdokoli dopluje, je to, jako by se dostal zprostřed zuřivého, vše do sebe nasávajícího víru přímo na břeh; čímž se budeme zabývat dále.
Z knihy: Hlubina bezpečnosti, v jazyce 21. století
Napsal Jan Amos Komenský
Evangelizační kalendář Život 2026 je tu!
S přáním Božího pokoje,
vaši Jan a Iva Suchých
- Published in
