Odpovídá George Whitefield

Prožívání duchovní frustrace v Klubu svatých později vyjádřené všemi jeho členy, poprvé zjevně zasáhlo Whitefielda. Příčinou byla kniha The Life of God in the Soul of Man z pera mladého Skota Henryho Scougala z předcházejícího století. Tato knížečka byla v tak přímém rozporu se vším, čemu on a jeho přátelé věřili ohledně spasení, že způsobila v jeho duši poplach. Říká:

„Skrze ni mi Bůh ukázal, že se musím znovu narodit, nebo být zatracen! Dozvěděl jsem se, že člověk může chodit do kostela, říkat modlitby, přijímat svátosti, a přesto nebýt křesťanem. Ó, jak se mé srdce zachvělo, jako ubožák, který nemá odvahu pohlédnout do svých účetních knih, aby náhodou nezjistil, že je naprostý žebrák.

‚Mám tu knihu spálit? Mám ji zahodit? Nebo ji mám podrobit zkoumání?‘ Prozkoumal jsem ji a potom jsem s ní v ruce takto oslovil Boha nebes i země: ‚Pane, jestliže nejsem křesťan, nebo jestliže nejsem skutečný křesťan, kvůli Ježíši Kristu mi ukaž, co je křesťanství, ať nakonec nedojdu zatracení!‘

Bůh mi to ukázal vzápětí, neboť když jsem pak četl o pár řádků dál, že ‚opravdové náboženství je jednota duše s Bohem a Kristus zformován v nás‘, paprsek Božského světla náhle zazářil do mé duše a od té chvíle, ale ne dříve, jsem věděl, že se musím stát novým stvořením.“

Takto probuzen Scougalovou knihou započal Whitefield své hledání takového života, o kterém se dočetl. Nevěděl ale, kde jej hledat, a klopýtal v temnotách vlastního úsilí. Přesto po pár měsících zjistil, že jeho stezku osvěcuje světlo milosti a Bůh ho vede k sobě.

Jeho prvním krokem bylo ještě větší tělesné odříkání, které se okamžitě setkalo s odporem. Jeho příbuzní v Gloucesteru „byli vážně znepokojeni a pojali proti němu silnou zaujatost“, Mistr koleje mu vyhrožoval vyloučením, studenti na něj házeli špínu a „jiní mu odepřeli plat“ za jeho servitorské služby. Dokonce i někteří členové Klubu svatých si mysleli, že zachází až příliš daleko, a začali se za něj stydět. On však zůstával nepohnut a mluvil o své ochotě trpět, a dokonce i zemřít pro Krista.

Zaplaven strachem ze zatracení a frustrací z toho, že spásu nemůže nalézt, zmocnily se ho podivné a strašné pocity.

„Veškerá útěcha mi byla brzy odejmuta a duši zaplavila strašlivá bázlivost a děs. Zvláště jednoho rána, když jsem vstával z postele, ucítil jsem neobvyklý vjem a tíhu na prsou, provázenou vnitřní temnotou…

George Whitefield Život a doba velkého evangelisty probuzení osmnáctého století, I. díl napsal Arnodl Dalimore Proč bychom se tedy měli začíst do životopisu George Whitefielda? Za prvé je Whitefieldův život poutavým příběhem, který téměř nemá obdoby. Od svých 24 let, kdy vedl největší shromáždění, jaká kdy Amerika viděla, až do své smrti o 30 let později, naslouchal jeho hlasu celý anglicky mluvící svět. Vládne všeobecná shoda, že byl největším kazatelem 18. století a J. C. Ryle o jeho výjimečném kazatelském obdarování napsal: „Věřím, že žádný Angličan, ať už živý či mrtvý, se mu nikdy nevyrovná.“ Za druhé se kázání George Whitefielda stala proměňujícím vlivem historické epochy, která formovala dějiny Británie a Spojených států. Povstalo hnutí, při němž se probudilo dosud spící učení reformace. Zapomenuté pravdy kázané pod širým nebem pozvedly Anglii i jednotlivé americké kolonie, utvořily národní náboženské vědomí, prolomily náboženskou mrtvolnost Skotska a učinily z Walesu národ vychovaný na Bibli, a to vše bylo úzce spjato s působením Whitefielda. Z jeho věrné služby má dodnes užitek celý křesťanský svět. Za třetí nám Whitefieldův život, který začal v době obrovské náboženské lhostejnosti a skepticismu, poskytuje neobyčejný studijní materiál k průběhu křesťanského probuzení, které je co do velikosti snad druhé hned po apoštolské éře. Skryté prameny velkého evangelikálního probuzení nespočívaly v lidech ani v době, kdy se odehrálo, ale z Boží milosti v novém vylití Ducha svatého do srdcí a myslí lidí. Proto i my v dnešním světě máme naději, že se zvěst evangelia o odpuštění hříchů a novém životu v Kristu Ježíši bude šířit, dokud trvá doba milosti. Koupit zde. Ukázka z knihy zde. Poutníkova četba, 2026

 Po chvíli jsem pocítil, jak se tíha postupně zvětšuje, až mě téměř přemohla. Byl jsem nyní přesvědčen, že mé tělo bylo předáno do moci satana tak, jako kdysi tělo Jobovo. Byla mi odebrána veškerá schopnost rozjímat, a dokonce i přemýšlet… Celá má duše byla docela vyprahlá a cítil jsem se jako muž zamčený v železném brnění.

Kdykoliv jsem poklekl, pocítil jsem v těle návaly dávení a často jsem se modlil pod jejich tíhou tak, že mi na těle vyrážel pot…

Jen Bůh sám ví, kolik nocí jsem strávil na svém lůžku sténaje pod tou tíhou a přikazuje satanovi ve jménu Ježíše, aby ode mne odstoupil. Celé dny a týdny jsem ležel tváří k zemi, prose o osvobození od těch pyšných pekelných myšlenek, které se mi neustále vtíraly a rozptylovaly mou duši.“

Whitefieldův příběh se nese dál ve stejném tónu a když jeho pokusy přivést „život Boží“ do jeho duše selhávají, vynalézá nové prostředky pro zpřísnění své askeze:

„Postupně jsem přestával jíst ovoce a podobné potraviny a takto ušetřené peníze jsem dával chudým. Potom jsem si vždy vybral ten nejhorší druh jídla, … Nosil jsem vlněné rukavice, záplatovaný talár a špinavé boty.“

Když i tyto pokusy selhaly, jeho dalším krokem bylo praktikování kvietismu, o kterém se dozvěděl četbou autora jménem Castaniza:

„Když Duch svatý vložil do mého srdce dobré myšlenky či usvědčení, satan je vždy dovedl do extrému… Když Castaniza radil, abychom mluvili málo, satan mi řekl, že nesmím mluvit vůbec, takže já, který jsem vždy tak horlivě povzbuzoval své přátele, jsem nyní proseděl celé večery beze slova. Když pak Castaniza radil, abychom usilovali o tiché připomínání si a čekání na Boha, satan mi řekl, že musím opustit veškeré formy a nepoužívat při modlitbě ani svůj hlas.“

Dalo se očekávat, že strachem naplněné soustředění jeho mysli nepříznivě ovlivní jeho akademické výsledky. Dvakrát se mu nepodařilo včas dokončit esej, a ačkoliv mu při prvním selhání uložil jeho tutor půlkorunovou pokutu, při druhém mu uložil další pokutu.

„V dobré víře, že bych nezanedbal své cvičení záměrně, si mne pak zavolal do společenské místnosti a s laskavým zájmem se mne zeptal, zda se mi přihodilo něco nepříjemného či co je vlastně důvodem toho, že jsem nedokázal vymyslet téma. Propukl jsem v pláč a ujistil jsem ho, že to rozhodně nebylo z důvodu pohrdání jeho autoritou, ale že jsem prostě nemohl jednat jinak. Nakonec řekl, že mi věří, že jsem nemohl, a když odešel, řekl svému příteli, na což měl plné právo, že mě považuje za blázna.“

Jestliže toto Whitefieldovo chování svědčilo o psychické nevyrovnanosti, jeho další krok ještě více. Opět máme k dispozici jeho vlastní svědectví:

„Nyní ke mně přišla myšlenka, že jestliže byl Ježíš Kristus v době svého pokušení mezi divokou zvěří, tak já musím následovat jeho příkladu – musím být ochoten, jak jsem si myslel, napodobit Ježíše Krista. Po večeři jsem tedy šel do Christ Church Walk a pod jedním stromem jsem se dvě hodiny tiše modlil, občas vleže tváří k zemi a občas na kolenou … Protože té noci byla bouře, pronikly do mé mysli strašlivé myšlenky na den posledního soudu. Modlil jsem se dále, a to i přes přirozenou nechuť setrvávat v takovém chladu, myslím, že až do chvíle, kdy velký zvon oznámil čas vrátit se na kolej, … Další noc jsem si toto cvičení zopakoval.“

Když mu však všechny tyto pokusy nepřinesly nic jiného než zklamání, hledal ještě něco dalšího, co by mohl udělat, či něco dalšího, čeho by se mohl zříci v naději, že za odměnu získá onen vytoužený „život Boží“ ve své duši. Tímto vzácným předmětem, na kterém jeho duše lpěla, bylo jeho přátelství k ostatním členům Klubu svatých. Myslel si tedy, že když se odvrátí od nich, bude to ta největší oběť, která by nakonec mohla být právě tím nutným činem. Není divu, že říká následující:

„Byla to bolestná zkouška, ale rozhodl jsem se, že je lepší, jak jsem si představoval, se zříci přátel než nebýt Kristovým učedníkem, ač mi byli drazí jako moje vlastní duše.“

A tak se rozloučil se svými přáteli, ale nikdy, ani ve své nejosamocenější hodině, nepostrádal vědomí Boží přítomnosti ani víru, že ho Bůh nakonec přivede ke spasení.

„Moje duše byla uvnitř posilována [zní jeho svědectví] velkou odvahou a odhodláním přicházejícím shůry. Každý den Bůh obnovoval mou vůli pokračovat v tomto zápase, … Thomas à Kempis, Castanizův Combat (Boj) a řecký Nový zákon, jejichž čtení jsem se vždy snažil proměnit v modlitbu, mi poskytovaly velkou pomoc a posilu.“

Whitefield procházel těmito vnitřními boji pravděpodobně od podzimu roku 1734, přičemž s blížícím se půstem na jaře 1735 se situace ještě zhoršila. Rozhodl se, že během nadcházejících šesti týdnů tohoto svátku si dovolí jíst jen velmi málo potravy, a to jen hrubozrnný chléb a šalvějový čaj bez cukru. Ač velmi zatížen a zmaten v mysli, nebezpečně oslaben na těle, neschopen studia a bdělý na modlitbách „s úpěnlivým pláčem a voláním“ po většinu dní a nocí, se pustil do postního umrtvování těla s obnovenou horlivostí.

„Neustále jsem vycházel ven za chladného rána [píše], až mi část jedné ruky naprosto zčernala. Spolu s mým trvalým odříkáním a vnitřními konflikty to nakonec natolik poznamenalo mé tělo, že když jsem v Pašijový týden zjistil, že jen stěží dokážu vyjít schody, cítil jsem povinnost informovat svého tutora o svém stavu, načež ke mně okamžitě poslal lékaře.“

Jeho stav byl nyní kritický. Dva roky před ním praktikoval podobná cvičení jistý William Morgan, jeden z nejschopnějších mužů Klubu svatých, dokud neztratil nejprve zdravou mysl a poté i vlastní život. Nyní to vypadalo, že by stejný osud mohl potkat i Whitefielda, který řekl: „Byl jsem odhodlán buď zemřít, nebo zvítězit“. Lékař mu přikázal neopouštět lůžko, na které byl připoután po dobu sedmi týdnů, ale ani tam si nedopřál úlevy ve svém hledání. O oněch dnech napsal:

„Požehnaný Duch po celou tu dobu očišťoval mou duši. Veškeré mé těžké a dobře známé hříchy, i hříchy mého srdce mi byly nyní odhaleny, o čemž jsem okamžitě učinil zápis a vyznával jsem je před Bohem ráno i večer. Ač jsem byl slabý, často jsem trávil dvě hodiny večer na modlitbách a každou hodinu, pokud mi to mé zdraví dovolilo, jsem se modlil nad řeckým Novým zákonem a vynikajícími dílem Josepha Halla Contemplations (Úvahy).“

Avšak nyní, když došel až na samý konec lidských možností a nezbývalo už nic, co by byl schopen učinit, aby nalezl spasení, zjevil mu Bůh sám sebe v milosti a daroval mu to, co, jak už věděl, si nikdy nedokázal zasloužit. Nevíme přesně, jak se to stalo. Někde, snad v jeho pokoji, nebo snad spíš v jedné ze skrytých oxfordských alejí, ponořen do naprostého zoufalství, poté co opustil veškerou sebedůvěru, vrhl svou duši před Boha a prosil o slitování skrze Ježíše Krista, a paprsek víry, který mu byl darován shůry, ho ujistil, že nebude zavržen. O této své zkušenosti vydal svědectví:

Bohu se zalíbilo sejmout ze mě ten těžký balvan. Dovolit mi, abych se zmocnil jeho milovaného Syna živoucí vírou, a zalíbilo se mu darovat mi Ducha synovství jako pečeť až do dne věčného vykoupení.

Ó, jakou to radostí – radostí nevyslovitelnou – obrovskou radostí plnou slávy byla naplněna má duše, když ze mě spadla tíha hříchu a spočinulo na mě trvalé vědomí odpouštějící Boží lásky a do mé zoufalé duše pronikla plná jistota víry! To byl jistě den mého přijetí za syna, den, který navždy zůstane v mé paměti! Zpočátku byla má radost jako jarní příliv, který přetekl z břehů!“

Když pak Whitefield na sklonku života pohlédl na tuto nezapomenutelnou událost, prohlásil:

„Znám to místo! Možná jednám pověrčivě, ale vždy, když jedu do Oxfordu, nemohu si pomoci a běžím na místo, kde se mi poprvé zjevil Ježíš Kristus a daroval mi nové narození.“

Z připravované knihy: George Whitefield – život a doba velkého evangelisty probuzení osmnáctého století

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/george-whitefield.html

Kniha by měla být vytištěna v průběhu července, DV.

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých