Více než vítězové William Hendriksen Klasický komentář ke knize Zjevení pravidelně vydávaný již od roku 1939 slouží generacím Božích služebníků jako vydatný zdroj informací a inspirace. Ať už jste noví nebo zkušení studenti Božího slova, budete studiem knihy Zjevení obohaceni. Povzbuzuje nás, abychom čelili nepokojnému, zmatenému světu kolem nás v duchu radosti a důvěry s vědomím, že Bůh pevně drží vládu ve svých rukou a brzy se vrátí. Sám autor byl poslední knihou Bible unesen: „Forma, symbolika, záměr a sdělení knihy Zjevení jsou tak nádherné, že na to nestačí žádný popis. Kde v celé literatuře najdeme cokoli, co by předčilo majestátní popis Syna člověka, jak prochází mezi sedmi zlatými svícny, nebo živé vykreslení Krista, věrného a pravého, jak jede vstříc vítězství, posazen na bílém koni, oblečen v roucho pokropené krví, následován armádami nebes? Nebo, kde najdeme ostřejší kontrast, než jaký je mezi zkázou Babylónu na straně jedné, a radostí zlatého Jeruzaléma na straně druhé? A kde by mohl člověk nalézt vykreslení onoho trůnu vztyčeného v nebesích a oné blaženosti nebeského života, které by byly pokojně prostší, a přece nádherné právě svou prostotou? Jaké to bohatství útěchy; jaký to výhled do budoucnosti; a především, jaké to odhalení Boží lásky, jež je nám předloženo ve slovech proroctví této knihy!“   Poutníkova četba, 2022

2. Pozdrav a uctívání (verše 4–6)

Kniha je adresována „sedmi církvím, které jsou v Asii“. Tyto církve jsou zmiňovány ve verši 11. Nacházejí se v římské prokonzulární provincii Asii, to znamená v západní části Malé Asie. Z těchto sedmi se začíná církví v Efezu, která byla Janovi na Patmu nejblíže – a zřejmě mu byla i nejdražší – a poté se pokračuje severně do Smyrny a Pergama, poté jihovýchodně do Thyatir, Sard, Filadelfie a do Laodikeje, což v posledu formuje nepravidelný kruh. Pomůže nám, když se obrátíme na biblickou mapu. Těchto sedm církví představuje celou církev napříč tímto věkem.

            Všimněte si jedinečné a překrásné formy pozdravu: „Milost vám a pokoj od toho, který je a který byl a který brzy přijde.“ Milost je Boží přízeň dávaná těm, kdo si ji nezasluhují, která odpouští jejich hříchy a udílí jim dar věčného života. Pokoj, odraz Božího úsměvu v srdci věřícího, který byl usmířen s Bohem skrze Ježíše Krista, je důsledkem milosti. Tato milost a tento pokoj jsou dávány Otcem, udělovány Duchem a vysloužené pro nás Synem. Proto jsou všichni tři zmiňováni v pozdravu. Doslova čteme: „Milost vám a pokoj od ‚toho, který je a byl a přichází.‘“ Uvedené vyjádření je psané dobrou řečtinou a snadno se překládá. Překrásně označuje neměnného Boha smlouvy (srov. Ex 3,14nn). Vyjádření „sedm duchů“ označuje Ducha svatého v plnosti jeho konání a vlivů ve světě a v církvi. U Krista si všímáme, že je označen nejprve s ohledem na jeho službu na zemi jako věrný svědek; poté ve spojení s jeho smrtí a vzkříšením jako prvorozený z mrtvých; a konečně, v kontextu jeho stávajícího vyvýšení jako vládce králů země.

            V pozdravu máme pořadí Otec, Duch a Syn. Dané pořadí je pravděpodobně použito z toho důvodu, že Bůh je zde vykreslen jako přebývající ve svém nebeském stánku či chrámu (7,15). Milost a pokoj jsou zde představeny jako přicházející od Otce, který přebýval nad archou ve svatyni svatých; a od Ducha, což je naznačeno svícnem se sedmi kahany ve svatyni; a od Ježíše Krista, jehož usmiřující dílo bylo symbolizováno krví pod oltářem zápalné oběti na nádvoří.

            Zmínka Ježíše Krista v pozdravu vede ke spontánnímu uctívání: „Tomu, který nás miluje … buď sláva a nadvláda na věky věků. Amen.“ Všimněte si, že o věřících je řečeno, že jsou rozvázáni, nejen obmyti, ze svých hříchů. V tomto jediném pozorování, jestliže ho náležitě pochopíme, je materiál pro celé kázání. Dále si všimněte, že charakterizace „království … kněz“, která byla již dříve vztažena na Izrael (Ex 19,6), je nyní vztahována na věřící obecně, to znamená na církev. Izrael žije dál v církvi. Může si někdo přečíst tato slova a stále zastávat, že Kristus není Králem církve?

            Napříč touto knihou je sláva připisována ne stvoření, ale Bohu v Kristu (1,6; 4,8.11; 5,9.13; 7,10.12, atd.).

3. Oznámení Kristova druhého příchodu (verš 7)

Nejde o ústřední téma celé knihy, přece je však skutečným zdrojem útěchy soužených věřících. Je nadějí věřících a zděšením nepřátel Církve. Kristus přichází „s oblaky“, to znamená se slávou (Da 7,13; Mk 14,62; Ez 1,4–28; Zj 14,14) a s mukami, hněvem a soudem (Ž 97,2; Sof 1,15). Bible neví nic o neviditelném nebo tajném druhém příchodu. Nikde ho neučí. Naopak, „uvidí ho každé oko.“ Ti, kdo probodli jeho bok, ho také uvidí. Je možné, že vyjádření „a ti, kdo ho probodli,“ také označuje všechny ostatní, kteří Krista probodli svými neposlušnými životy. Toto vyjádření vychází se Za 12,10nn. (Srov. J 19,34.37; 20,25.27). Židé, kteří ho odmítli, uvidí, že Ježíš Nazaretský, kterého ukřižovali, skutečně je Kristus!

            „A všechny kmeny země pro něj budou truchlit.“ Toto truchlení není vyvolané pokáním. Jeho důvodem je beznaděj: „jako ten, kdo je v hořkosti pro svého prvorozeného“ (viz Za 12,10). Vyjádření zde označuje bití se do hrudi v truchlení a v zoufalství. Nevěřící se budou ukrývat v jeskyních a ve skalách hor a budou říkat: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem beránkovým…“ (6,16).

4. Kristovo sebe označení (verš 8)

Nemělo by být pochyb, že toto slavné označení náleží Kristu. Jak bezprostředně předcházející, tak bezprostředně následující kontext odkazuje na Krista (viz verše 7 a 13). Vyjádření „já jsem alfa a omega,“ se v mírně upravené formě objevuje i ve verši 17 – „já jsem první a poslední“ –, kde označuje toho, který byl mrtvý a žije navěky věků. Všimněte si i paralelních pasáží 21,6–8 a 22,13.

            Jan slyší samotného Pána Ježíše Krista, jak mu říká: „Já sám jsem alfa a omega.“ Alfa a omega jsou první a poslední písmeno řecké abecedy. Proto zde Kristus popisuje sám sebe jako úplné a dokonalé a věčné Boží zjevení. Jako by říkal: „Já jsem od samého počátku do samého konce, to jest ten věčný. Buďte odvážní, váš nepřítel nemůže zničit vašeho Krista.“ On sám nám sděluje, že je si plně roven s Otcem, jelikož dodává: „… prohlašuje Pán Bůh, který je a který byl a který přichází, ten Všemohoucí.“ Totéž vyjádření, které ve verši 4 popisovalo Otce, zde označuje Syna. „Já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). Možná právě tenhle hlas způsobil, že Jan byl „v Duchu“?

5. Janovo pověření zapsat Zjevení (verše 9–11)

Tím, kdo promlouval ve verši 8, byl Kristus. Zde, ve verši 9, znovu začíná hovořit sám Jan. Apoštol láskyplně oslovuje ostatní křesťany, aby získal jejich plnou důvěru a aby jim pomohl uvědomit si, že je s nimi na jedné lodi: „Já Jan, váš bratr a spoluúčastník v soužení a v království a v trpělivosti, které jsou v Ježíši.“ Jan nám říká, že je na ostrově, který se nazývá Patmos, pro Boží slovo a pro Ježíšovo svědectví. Znamená to, že apoštol byl odsouzen k tvrdé nucené práci, protože odmítl položit kadidlo na oltář pohanského kněze jako znamení uctívání císaře? Nemůžeme znát jasnou odpověď. Víme však, že jeho oddanost Kristu a jeho evangeliu nějakým způsobem vedla ke krutému vyhnanství.

            Je den Páně, to znamená první den týdne, den, kdy si připomínáme Pánovo vzkříšení. Jan pravděpodobně myslí na Efez a na další sbory v Malé Asii. Najednou se zdá, že mu země uhýbá pod nohama, a jeho duše je jakoby vysvobozena z pout času a prostoru. Je vzat z kontaktu s fyzickým světem, je „v Duchu“. Vskutku vidí, ale ne fyzickýma očima. Slyší, ale ne fyzickýma ušima. Je v přímém duchovním kontaktu se svým Spasitelem. Je sám … s Bohem! (srov. Da 8,2; Iz 6,2; Ez 1,4; Sk 10,10; 11,5)! Je zcela bdělý a každá cesta jeho duše je doširoka otevřená přímé komunikaci přicházející od Boha.

            V tomto stavu za sebou Jan slyší velký hlas jakoby polnice. Pokaždé, když Bůh chtěl během starozákonního věku něco sdělit svému lidu, shromažďoval ho zvukem polnice (Ex 19,16; Lv 25,9; Joz 6,5; Iz 58,1; atd.). Hlas řekl: „To, co vidíš, napiš do knihy a pošli to sedmi sborům,“ atd. Tento hlas je hlasem samotného Ježíše Krista. To on nařídil Janovi, ať napíše, co viděl, a ať pak pošle sborům, co napsal. Věříme, že Jan tato vidění sepsal, když je přijímal (10,4) nebo krátce nato (1,19).

6. Vidění Syna člověka (verše 12–16)

„A když jsem se otočil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů…“ A mezi těmito svícny Jan vidí – jistě s přívalem vzpomínek a rozradostněný překvapením – právě toho Spasitele, v jehož klíně kdysi spočíval. Je to tentýž Spasitel, a přece jiný než ve dnech svého pokoření. Jan popisuje vidění onoho Syna člověka (verše 12–16). Neničme jednotu symbolu. Například nevykládejme ostrý dvousečný meč, který vychází z Kristových úst, jako líbezný a něžný vliv evangelia, když naplňuje své poslání při obrácení lidí. Ve Zj 2,16 čteme: „A budu proti nim válčit velkým mečem svých úst.“ Tato slova jsou směřována těm, kdo odmítají činit pokání. Celý popis musíme brát jako jeden celek a jako takový ho vykládat.

            Zkusme se na to podívat následovně. Syn člověka je zde vykreslen jako oblečený mocí a majestátem a úctou a děsem. Dlouhá královská róba, zlatý opasek zapnutý na hrudi; vlasy tak blýskavě bílé, že jsou jako sníh, na který září slunce, až oči bolí; oči blýskající se ohněm, oči, které čtou každé srdce a pronikají do každého skrytého kouta; nohy žhnoucí k pošlapání bezbožných; jeho hlasitý, rezonující hlas jako mocné příboje tříštící se o kamenité pobřeží Patmu; ostrý, dlouhý, těžký, obouruční meč se dvěma pronikavými čepelemi; celý jeho vzhled „jako když slunce září ve své síle“, příliš prudký, než aby na něj mohly hledět lidské oči. Celý vykreslený obraz symbolizuje Krista, toho Svatého, jak přichází očistit svou církev (2,16.18.23) a potrestat ty, kdo pronásledují jeho vyvolené (8,5nn).

7. Dopad vidění na Jana (verše 17–20)

„Když jsem ho uviděl, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý“ (srov. Gn 3,8; 17,3; Ex 3,6; Nu 22,31; Joz 5,14; Iz 6,5; Da 7,15; atd.). A přece, skutečným záměrem vidění nebylo Jana vyděsit, ale utěšit ho. Něco velmi podobného nacházíme i v Abk 3. Po velmi živém popisu Hospodinova pochodu, který nahání hrůzu a vzbuzuje úctu, čteme: „Vycházíš k záchraně svého lidu.“ Zde je tatáž pointa: „Neboj se, pronásledované stádo, protože já jsem s vámi.“ Syn člověka něžně pokládá svou pravou ruku na Jana, čímž mu vyjadřuje lásku a uděluje sílu, takže apoštol je ve svém poklesnutí a vyčerpání občerstven a povstává. Poté Spasitel vyslovuje slova útěchy: „Neboj se; já jsem první a poslední a ten živý. A byl jsem mrtvý, a hle, jsem naživu na věky a mám klíče smrti a hádu.“

            I Kristus sám byl zabit. Ale vstal z mrtvých – což je skutečně slavná útěcha pro všechny, kdo zrovna zažívali pronásledování až k smrti. Jejich živé duše se měly připojit k neustále živému Kristu. On má „klíče“ smrti, to znamená autoritu a moc nad smrtí, takže smrt nemůže věřícímu ublížit, ale má být považována za zisk pro Boží království, a proto i pro věřícího. Syn člověka má klíče nejen od smrti, ale i hádu. A nebyl snad v hádu i on sám (viz Sk 2,27.31)?

            Je evidentní, že výraz „hádes“, jak je použit v tomto kontextu, nemůže znamenat peklo nebo hrob. Značí stav existence mimo tělo. Označuje stav smrti, který je důsledkem konce života, kdy se odděluje duše od těla. Proto „hádes“ vždy následuje po smrti (Zj 6,8). Ale hádes nebyl Syna člověka schopen udržet. Syn člověka slavně vstal z mrtvých a nyní má autoritu nad smrtí a hádem a je schopen zachránit věřící od jejich děsů mocí svého vzkříšení (srov. 20,13–14). Nezjevuje snad Syn člověka, že má klíče smrti, pokaždé, když vítá duši věřícího do nebes? A nedokáže snad, že má klíče hádu, když při svém druhém příchodu znovu spojí duši věřícího s jeho tělem, s tělem tentokrát slavně proměněným? Jak jedinečná útěcha pro pronásledované věřící, z nichž někteří měli brzy obětovat své životy pro evangelium.

            Kristus říká Janovi, ať napíše věci, které viděl, to znamená vidění Syna člověka; a „věci, které jsou“, tj., jaké poměry vládly v té době a v jaké situaci se nacházelo sedm sborů v Malé Asii; a „věci, které se stanou poté“, tedy události, které se budou dít po celou budoucnost, podle hlavních charakteristik.

            V souladu s ústředním významem celého vidění se zde objevily dvě podrobnosti, které potřebovaly další komentář. Kristus nám předkládá vlastní vysvětlení. Říká Janovi, že sedm hvězd, které viděl v pravici Syna člověka, značí anděly sedmi sborů. Anděly tedy musíme chápat ve smyslu pastorů, kazatelů. Pán je drží ve své pravé ruce; uplatňuje nad nimi absolutní autoritu; jsou jeho vyslanci. On sám je chrání. Když jsou vůči němu poslušní a když jsou věrní v jeho službě, jsou v bezpečí. „A sedm svícnů je sedm církví.“ Jednotlivé církve jsou svícny; to znamená, že přinášejí světlo. Viz Mt 5,14, „Vy jste světlo světa“ (srov. Ex 25,31; Za 4,2). Je zajímavé povšimnout si, že v Mt 5,15 se objevuje právě slovo „svícen“. Všimněte si kontextu: „Lidé nerozsvěcí lampu, aby ji dali pod nádobu, ale na svícen (lychnia, stejné slovo jako ve Zjevení); a září všem, kteří jsou v domě. Právě tak nechejte své světlo zářit před lidmi; aby mohli vidět vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce, který je v nebesích“ (srov. také Mk 4,21; L 8,16; 11,33; Žd 9,2).

            Ve stánku byl jeden svícen se sedmi lampami; zde máme sedm svícnů. Důvodem sepsání zmíněného rozdílu je, že během starého věku existovala viditelná jednota, židovská církev–stát, zatímco církve nového věku nacházejí svou duchovní jednotu v Kristu, který je přítomný mezi nimi a v nich a činný skrze svého Ducha. Proto se nemusejí bát. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

Z knihy Více než vítězové, 

autor William Hendriksen

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/vice-nez-vitezove-william-hendriksen.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých