Existuje lék na bolest srdce?
Nejjednodušší věcí na světě v časech obtíže je nechat srdce, aby se trápilo. Je pro nás velmi přirozené vzdát se a plout s proudem, poddat se pocitu, že je k ničemu proti takovému „moři běd se chopit zbraně“, ale že je lepší žít pasivně a říct: „Jestli mám být zničen, budiž.“ Zoufalá zahálka je snadná, zvláště pro zlé a vzpurné duchy, kteří jsou více než ochotní vrhnout se do dalšího zla, jen aby měli další věc, ze které obvinit Boha, proti jehož prozřetelnosti se bouří. Náš Pán nás nenechá, abychom byli tak vzpurní. Říká, ať se vzmužíme v srdci a ať jsme odvážní i v těch nejhorších podmínkách. A radí nám se vší svou moudrostí, že ztrápené srdce nám nepomůže ani v našich obtížích, ani dostat se z nich.
Nikdo nemůže říct, že by bědování v čase sucha přineslo déšť nebo že by pochyby, strachy a malomyslnost způsobily v době mrazu oblevu. Nikdy jsme neslyšeli, že by muž, jehož celý obchod upadal, rozmnožil počet zákazníků skrze nevíru v Boha. Nepamatuji si, že bych kdy četl, že by člověk, jehož manželka nebo dítě byli nemocní, objevil zázračnou uzdravující moc ve vzpouře proti Nejvyššímu. Ano, je to temná noc, ale temnota vašeho srdce pro vás svíčku nezapálí. Je to strašlivá bouře, ale když uhasíte oheň útěchy, otevřete dveře a vpustíte do komnat svého ducha řvoucí vichr, pak tu vřavu rozhodně neutišíte. Rozmrzelé, nedůtklivé, nevěřící trápení srdce nevede k ničemu dobrému. Lev nedává med. Kdyby to pomáhalo, jistě by bylo rozumné sednout si a plakat, dokud vaše slzy neodplaví vaše strasti a problémy. Kdyby opravdu přinášelo praktické výhody podezírat Boha a zpochybňovat jeho prozřetelnost, nebyl by sebemenší důvod hledat pro to výmluvy.
Ale protože z tohoto dolu nikdy nikdo žádné stříbro nevydoloval, protože je to loviště, ze kterého potápěč nikdy nepřinesl jedinou perlu, řekli bychom: Vzdej se toho, co ti nijak nepomůže. Není ti to k ničemu, naopak, jistě ti to velmi ubližuje. Pochybující, mrzutý duch nám bere radosti, které máme. Nemáš všechno, co by sis mohl přát, ale pořád máš víc, než si zasloužíš. Tvoje životní okolnosti nejsou takové, jaké by mohly být, ale pořád ještě nejsou tak špatné jako okolnosti některých jiných lidí. Kvůli své nevíře zapomínáš, že i když tě tíží chudoba, pořád ti ještě zbývá zdraví. A jestli odešly zdraví i majetek, pořád ještě jsi Boží dítě a tvé jméno nikdy nebude vymazáno ze svitku vyvolených. Jsou květiny, které kvetou v zimě, pokud máme milost je vidět. Žádná duše ještě neprocházela nocí, která by byla tak temná, že by nebyla vidět jediná hvězda naděje. Žádná duchovní bouře nebyla tak velká, aby duši nezbýval úkryt, kam by se mohla uložit, jen kdyby důvěřovala Bohu natolik, aby tam utekla.
Buďte si jistí, že ačkoliv jste padli velmi hluboko, mohli jste padnout ještě mnohem hlouběji, nebýt věčných rukou, které vás držely. Pochybující, nedůvěřující duch otrhá těch pár květů, které na vaší větvi ještě zůstávají. Kdyby polovinu pramenů pokrylo soužení ledem, nevíra svou malomyslností zmrazí zbytek. Ztrápené srdce vám nezíská nic dobrého, ale může vést k nepopsatelné spoušti. Je to kořen, který nenese žádné ovoce, jen pelyněk.
Ztrápené srdce dělá to, co je špatné, ještě horším. Nafukuje, zhoršuje, karikuje a zkresluje. I kdyby vám stál v cestě obyčejný protivník, ztrápené srdce ho nafoukne v obra. „V jejich očích jsme byli jako kobylky,“ říkalo deset nevěřících špionů, „a byli jsme jako kobylky i ve svých očích, když jsme viděli je“ (Nu 13,33). Ale nebylo to tak. Není pochyb o tom, že Kenaánci byli velmi vysocí, ale přece jen nebyli tak velcí, aby vedle nich normální šest stop vysoký muž vypadal jako kobylka. Jejich strachy z nich udělaly kobylky, ale nejdřív z nich udělaly hlupáky. Kdyby měli jen obyčejnou kuráž, mohli se zachovat jako muži, ale protože byli zbabělci, klesli na úroveň kobylek. Konec konců, co je muži do tří, čtyř nebo pěti stop masa navíc? Není snad nejvyšší ta nejstatečnější duše? I kdyby byl člověk menší, ale hbitý a odvážný, vyjde z boje jako vítěz. Malý David si to s velkým Goliášem vyřídil velice rychle. Ale je to tak, že nevíra dělá z našich problémů obry a pak nás vede k tomu, abychom si mysleli, že žádná duše ještě nikdy nečelila tak obrovským problémům. Skončíme tak, že egoisticky bědujeme: „Jsem muž, který zažil soužení.“ Tvrdíme, že jsme občany říše utrpení, pokud ne rovnou vládci království zármutku.
Ale tak to není. Proč? Co tě trápí? Ta bolest hlavy je nesnesitelná! Dobrá, jistě je hodně nepříjemná, ale co bys asi říkal, kdybys trpěl sedmi takovými bolestmi a byl jsi nachlazený a neměl co na sebe! Revmatické záchvaty jsou strašné! S tím rozhodně souhlasím! Ale co s tím? Vždyť byli lidé, kteří prožili v životě třikrát horší mučení, jako třeba Baxter, který znal všechny své kosti, protože každá jedna z nich mu o sobě dávala vědět vlastním jedinečným druhem bodavé bolesti. Čím jsou naše stížnosti v porovnání s nemocemi, kterými trpěl Kalvín, muž, který každé ráno kázal studentům v katedrále a pracoval dlouho přes půlnoc, zatímco byl jednou velkou chorobu a trpěl v mnohonásobné agónii? Jsi chudý! Dobrá! Ale máš svou vlastní místnost, ač sebeskrovnější. V chudobinci jsou stovky lidí, kteří tam rozhodně takové pohodlí nemají. Je pravda, že musíš tvrdě pracovat! Ach, ale pomysli na starého hugenotského otroka na galejích, který byl kvůli lásce ke Kristu připoután k veslu a skoro nikdy si neodpočinul ani ve dne, ani v noci. Pomysli na utrpení mučedníků ve Smithfieldu nebo na svaté, kteří hnili zaživa v žalářích. A především, podívej se na velkého Apoštola a Velekněze tvé víry, „myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu“ (Žd 12,3). „Jeho cesta byla mnohem drsnější a temnější, než má. Když takto trpěl Ježíš, proč bych měl být ušetřen já?“
A přece, zvykem nevíry je vykreslovat situaci nejčernějšími možnými barvami, říkat nám, že naše cesta je neobvykle drsná a úplně neprůchozí, že naše bouře je jako nevídané tornádo, že naše plavba skončí v záznamech o haváriích, že je nemožné, abychom kdy dorazili do přístavu. Raduj se, vojáku, bitva musí brzy skončit. A ten krví zbrocený prapor, až zavlaje ve výšce, a ten vítězný křik, až zazní z tolika tisíc rtů, a ten velký zástup hrdinů, z nichž každý je více než vítězem, a ten pohled na Krále v jeho nádheře, jak jede ve voze svého triumfu po cestě vydlážděné láskou dcer Jeruzaléma, a to provolávání slávy oslavených duchů a křik a chvály cherubů a serafů – to vše více než vynahradí všechny bolesti dneška. „A ti, kdo se se svým Pánem stali v boji vítězi, jsou navěky a navždy do hávů světla oděni.“
Z knihy Slova povzbuzení,
autor Charles Haddon Spurgeon
https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/slova-povzbuzeni.html
S přáním Božího pokoje,
vaši Jan a Iva Suchých
- Published in