Z knihy Charlese Haddona Spurgeona „Rada hledajícím“

HLAS LUTHERŮV ZNÍ v uších lidí již po pět století a zrychluje náš tep jako údery bubnů při válečném pochodu: On žije, protože byl mužem víry.

Chtěl bych ti to objasnit popisem několika událostí jeho života. Světlo evangelia pronikalo do reformátorova života postupně. Když v klášteře listoval starou Biblí, řetězem přivázanou ke sloupu, narazil na tento text: „Spravedlivý z víry bude živ.“

Podrobnosti knihy Rada hledajícím je zde.

Tato božská věta mu nedala spát, ale jen těžko mohl porozumět celému jejímu významu. Pokoj ve svém náboženském vyznání a mnišských zvycích však najít nedokázal. Neznal nic lepšího, a tak se vytrvale trestal a kál a v umrtvování těla byl tak horlivý, že ho často našli vyčerpaného a v mdlobách. Přivedl sám sebe až na samotný práh smrti. Za každou cenu chtěl vykonat pouť do Říma, protože doufal, že v Římě najde nezkaženou církev a že získá odpuštění hříchů a v římských svatostáncích všechna možná požehnání. Snil o tom, že vstoupí do města svatosti, ale našel doupě pokrytců a brloh nepravostí. Ke své hrůze slyšel lidi říkat, že jestli je nějaké peklo, Řím je postaven přímo nad ním, protože do pekla nebylo odnikud blíž než právě z něho, ale Luther dál věřil v papeže, pokračoval ve svých pokáních a hledal pokoj, ale žádný nenacházel.

Jednoho dne stoupal na kolenou po Svatých schodech, které se v Římě stále ještě nacházejí. Stál jsem v úžasu u paty toho schodiště a viděl jsem ubožáky stoupající a sestupující po kolenou ve víře, že to je právě to schodiště, po kterém sešel náš Pán na cestě z Pilátova domu, a že některé schody stále nesou stopy kapek Jeho krve, ty tihle ubožáci líbali obzvlášť zbožně. Tak i Luther se jednoho dne plazil po těchto schodech, když mu v uších jako hrom zazněl verš z Bible, který četl v klášteře: „Spravedlivý z víry bude živ.“ Vstal ze svého pokoření a sešel po schodech, aby se po nich už nikdy neplazil. V ten moment ho Pán plně vysvobodil z pověr, a tak poznal, že nemá žít svým kněžstvím ani všemožnými skutky pokání ani čímkoli jiným, co by mohl činit, ale že musí žít vírou.

Sotva tomu uvěřil a už podle toho začal žít. Tetzel v té době procházel Německem a prodával odpuštění hříchů za tolik a tolik zlaťáků. Ať už jsi spáchal jakkoli velký hřích, jakmile tvé peníze dopadnou na dno truhly, tvé hříchy jsou pryč. Když o tom Luther uslyšel, rozhorlil se a zvolal: „Já mu protrhnu buben!“, což prý udělal, a pak ještě i s jinými bubny. Přibitím svých tezí na dveře kostela tuto odpustkovou hudbu s jistotou umlčel. Luther hlásal odpuštění hříchů skrze víru v Krista bez peněz a bez placení, a tak se papežovy odpustky brzy staly předmětem posměchu. Luther žil vírou, a proto ten, kdo by jinak nejspíš mlčel, odsuzoval blud tak zuřivě, jako když lev řve nad svým úlovkem. Jeho víra velmi intenzivně naplňovala jeho život, a tak se vrhl do války s nepřítelem.

Po nějaké době ho povolali do Augšpurku, a tam také šel, i když ho od toho přátelé zrazovali. Povolali ho jako heretika, aby se zpovídal na sněmu ve Wormsu, a každý mu radil, aby se držel stranou, protože ho tam zajisté upálí; ale on cítil jako nutnost přinést své svědectví, a proto se tam vydal na povoze, přes vesnice a města, kamkoliv přišel, tam kázal, chudí lidé přicházeli potřást rukou muži, který se postavil za Krista a evangelium, ač tím riskoval život. Vzpomínáš si, jak stál před tím vznešeným shromážděním, a i když z lidského pohledu mu bylo jasné, že ho jeho obrana bude stát život, protože bude pravděpodobně odsouzen k upálení jako Jan Hus, přesto se postavil za Pána, svého Boha? V ten den na wormském sněmu Luther udělal to, za co desetitisíce lidských synů tisíckrát žehnaly jeho  jménu a ještě daleko více jménu Pána, jeho Boha.

Aby ho ochránil před újmou, uvěznil ho načas jeden prozíravý přítel na hradě Wartburgu, a držel ho tak mimo dosah sváru. Měl se tam moc dobře, mohl tam odpočívat, studovat, překládat, skládat hudbu a připravovat se na budoucnost plnou událostí. Dělal všechno, co jen může dělat člověk, který je mimo boj, ale „spravedlivý z víry bude živ“ a Luther si nemohl jen tak užívat pohodlí a nechat se zaživa pohřbít, musel pokračovat ve svém životním díle.

Svým přátelům poslal zprávu, že bude brzy s nimi, a pak se objevil ve Wittenbergu. Vévoda zamýšlel držet ho v ústraní o něco déle, a když kurfiřt projevil obavu, že už ho dál nebude moci chránit, Luther mu napsal: „Stojím pod daleko vyšší ochranou než je ta Vaše. Naopak jsem přesvědčen, že spíš já ochráním Vaši Milost než Vaše Milost mě. Kdo má nejsilnější víru, je nejlepším ochráncem.“ Luther se naučil být nezávislý na lidech, protože se plně spolehl na Boha. Celý svět stál proti němu, a přesto žil šťastně – když ho papež exkomunikoval, spálil jeho bulu, když mu hrozil císař, radoval se, protože si připomínal slova Páně: „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají ... ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu“ (Ž 2,2 a 4). Když se ho ptali: „Kde najdeš útočiště, když tě nebude chránit kurfiřt?“, odpověděl: „Pod Božím širokým štítem.“

Luther nemohl být zticha, musel mluvit, musel psát, musel hřímat, mluvil s takovou jistotou! Pochybnosti o Bohu a Písmu mu byly odporné. Melanchton o něm říká, že nebyl dogmatický. V tomto s Melanchtonem nesouhlasím, považuji Luthera za krále dogmatiků. Nazýval Melanchtona „jemnošlápkem“, a já si říkám, co bychom asi dělali, kdyby byl Luther Melanchtonem a také tak zlehka našlapoval. Doba potřebovala pevně přesvědčeného vůdce a víra ho jím za ta léta učinila, nehledě na jeho četná trápení a neduživost. Byl to titán, obr, člověk mimořádných mentálních schopností a silného těla – přesto jeho život a síla spočívaly v jeho víře. Mnoho si vytrpěl v tělesných nemocech, a to byly také příležitosti k odhalení jeho slabosti; ale slabost se neprojevila, neboť když věřil, byl si tím, čemu věřil, tak jistý jako svou vlastní existencí, a proto byl silný. Kdyby kolem něj prošli všichni nebeští andělé a každý z nich by ho ujistil o Boží pravdě, nepoděkoval by jim za jejich svědectví, protože věřil Bohu i bez svědectví andělů a lidí – slovo Božího svědectví považoval za jistější než to, co by mu mohli říci serafové.

Tento muž byl nucen žít z víry, protože byl mužem bouřlivé duše a jenom víra mu mohla přinést pokoj. Všechna ta jeho burcující vzrušení mu potom přivozovala strašlivé deprese ducha, a proto potřeboval víru v Boha. Když si přečteš jeho duchovní životopis, zjistíš, že někdy pro něj bylo těžké udržet svou duši naživu. Jako člověk vášní podobných těm našim a plný nedokonalostí byl v některých obdobích tak melancholický a zoufalý jako ten nejslabší z nás; často hrozilo, že mu jeho nemenšící se zármutek roztrhne jeho mocné srdce. On a Jan Kalvín často vzdychali a toužili po nebeském klidu, protože nemilovali svár, ve kterém žili. Raději by se pokojně starali o stádo Božího lidu na zemi a pak vešli do Božího odpočinku. Tihle muži přebývali s Bohem v svaté smělosti modlitby víry, jinak by totiž ani nemohli žít.

Lutherova víra se chopila kříže našeho Pána a nedala se od ní odtrhnout. Věřil v odpuštění hříchů a nemohl si dovolit o tom pochybovat. Zakotvil se v Písmu svatém a zavrhl všechny výmysly kleriků a všechny tradice otců. Ujistil se o pravdě evangelia a nikdy  nepochyboval, že přetrvá věky, i kdyby se proti ní postavila celá země a peklo. Když umíral, jeho starý nepřítel na něj krutě útočil, ale když se ho ptali, jestli má stále tu stejnou víru, jeho „ano“ bylo dostatečně přesvědčivé. Ani se ho nemuseli ptát, měli si tím být jistí. Pravda, kterou hlásal Luther, se dnes káže dál a bude se kázat až do dne, kdy přijde sám náš Pán. Pak už svaté město nebude  potřebovat svíčku ani sluneční svit, protože sám Pán bude světlem svého lidu, ale do té doby musíme ze všech sil svítit evangeliem.