Odpovídá: Nick Needham

Rusové byli největší slovanskou skupinou v příběhu východního pravoslaví. Důležitou roli však sehrály i další slovanské kmeny. Nenašel se významnější lid než Srbové, přičemž nikdo ze Srbů nebyl duchovně důležitější než Sáva I. Srbský (1175–1236). Sáva byl skutečně význačným pravoslavným vůdcem své doby, jehož ctily všechny pravoslavné národy.

Často je nazýván „učitelem Srbů“, neboť téměř sám upevnil věrnost Srbů k východnímu pravoslaví proti vlivu západního katolicismu. Jak jsme viděli v kapitole 3, části 7, v 9. století přijali Srbové východní křesťanství, ale papežství se nevzdávalo snahy získat jejich loajalitu vůči západní církvi. Na Sávově životě pozorujeme náboženský a politický konflikt, který přinášel hořkost do vztahu mezi východním pravoslavím a západním katolicismem po velkém schizmatu z roku 1054. Sáva se narodil pod jménem Rastko jako třetí dítě srbského krále Štěpána Nemanji (1151–96). Když bylo Rastkovi 15 let, svěřil mu otec jakožto princi vládu nad částí srbského území. Rastkovy myšlenky se však již tehdy upínaly k nebeské slávě. Rozhodl se pro život v celibátu, ačkoli byl podle svědectví nápadně pohledným chlapcem. Když v roce 1193 navštívil srbský dvůr ruský pravoslavný mnich z hory Athos, zahořelo Rastkovo srdce při popisu mnišského života na Athosu. Zde se nacházelo vše, po čem žíznila jeho duše! Rastko přesvědčil zmíněného mnicha, aby jej na svatou horu tajně vzal s sebou. Rozhořčený Štěpán poslal za svým uprchlým synem vojáky. Rastko si ale před nimi udržel malý náskok. Když vyčerpaní vojáci dorazili do ruského kláštera na hoře Athos, kam se Rastko uchýlil, bylo pozdě. Osmnáctiletý princ již prošel postřižinami (stal se mnichem) a přijal nové jméno Sáva podle slavného palestinského mnicha Sabbase. Bezradní vojáci se museli vrátit s prázdnýma rukama. Tak začala Sávova proslulá duchovní kariéra.

.

2000 let Kristovy moci 2. díl: Středověk Nick R. Needham Kniha vznikla z hlubokého přesvědčení autora, že dnešní křesťané mohou mít nesmírný užitek z poznání, co vše dělal Bůh v průběhu historie. Mocné činy Ježíše Krista neskončily s událostmi zaznamenanými v knize Skutků. V každém dalším století pokračuje všemohoucí Bůh ve svém díle, které dnes lidé mohou poznávat, když se podívají, jak křesťané předchozích generací čelili přicházejícím výzvám. 2000 let Kristovy moci je vícesvazkové dílo o dějinách církve. Je akademicky spolehlivé, a přitom napsané lehkým a čtivým stylem, díky němuž je přístupné každému, kdo se zajímá o historii církve. Druhý díl knihy 2000 let Kristovy moci zahrnuje období středověku a obsahuje příběhy velkých misionářů jako byli Bonifác nebo bratři Cyril a Metoděj, výjimečných teologů jako Anselm z Canterbury a Řehoř Palama, duchovních velikánů jako Simeon Nový teolog a Bernard z Clairvaux a reformátorů jako Jan Viklef a Jan Hus. Poutníkova četba, 2025 Vychází 27.6.2025, dá-li Bůh.

V té době neexistoval na hoře Athos žádný srbský klášter, takže Sáva vstoupil do řeckého. Prvním velkým Sávovým příspěvkem srbské ortodoxii bylo založení srbské mnišské komunity na Athosu. Došlo k tomu, když se jeho tehdy 82letý otec, král Štěpán, v roce 1196 vzdal srbského trůnu, aby mohl dožít své poslední dny jako mnich. Přijal jméno Simeon a připojil se k Sávovi na Athosu (bývalý král se již nehněval, že dal jeho syn přednost životu v klášteře před životem na královském dvoře). Po dojemném setkání se otec se synem pustili do obnovy zbořeného řeckého kláštera Chilandar, aby jej mohli využívat srbští mniši. Jejich vliv na byzantském dvoře v Konstantinopoli vedl císaře Alexia III. (1195–1203) k vydání dekretu, kterým předal Chilandar srbskému lidu jako nezávislý klášter pod vlastní samosprávou. Od té doby se Chilandar stal významným a prosperujícím střediskem srbského náboženství a kultury a lákal na horu Athos a k mnišskému životu spousty mladých srbských mužů. Sáva si pro sebe zřídil soukromou celu a stal se poustevníkem. Svou samotu oživoval skládáním chvalozpěvů, sepisováním modliteb, pojednání a biografie svého otce, který zemřel v roce 1200.

Mezitím propukla v Srbsku krvavá občanská válka mezi Simeonovým druhým synem, Štěpánem II. (1196–1228), a dalším Simeonovým synem, Vukanem. Štěpán ovládal severní a východní část Srbska, Vukan ovládal jižní a západní část. Zde se projevilo soupeření mezi katolicismem a pravoslavím, neboť Vukanovi se dostalo podpory ze strany papeže Innocence III. (1198–1216), což byl politicky nejmocnější muž, který kdy usedl na římský biskupský stolec. Výměnou za Innocencovu podporu podřídil Vukan srbskou církev ve svém panství papežské autoritě. Válka mezi Štěpánem a Vukanem tak nabyla rozměru náboženského konfliktu mezi pravoslavím a katolicismem. Situace pravoslavných začala vyhlížet velmi nepříznivě, když katolická křižácká vojska rozvrátila roku 1204 Byzantskou říši, obsadila Konstantinopol a založila nové francouzské katolické království. Samotná Byzanc, duchovní matka srbské ortodoxie, ležela bezmocně pod mečem katolických dobyvatelů. V roce 1205 noví francouzští pánové Východu dokonce podřídili horu Athos správě katolického biskupa.

Uprostřed tohoto pro pravoslaví zdrcujícího neštěstí požádal král Štěpán svého bratra Sávu, aby se vrátil do zpustošeného Srbska a pomohl zacelit rány, které srbský národ utrpěl. Sáva nakonec souhlasil a v roce 1207 se do Srbska vrátil. Přivezl s sebou rakev s tělem Simeona, otce Sávy, Štěpána a Vukana. Když rakev otevřeli, Simeonovo tělo bylo dosud netknuté („neporušené“) navzdory tomu, že byl mrtev již sedm let, a vydávalo sladkou vůni oleje a myrhy. Bylo to ve středověku přijatelné znamení, že zesnulý věřící je skutečný světec a jeho duše je oslavena v nebesích. Právě zde má původ naše slovní spojení „vůně svatosti“. Srbové oslavovali Simeona jako svatého (Simeon vonící myrhou). Přítomnost jeho těla s důkazy svatosti pomohla smířit proti sobě bojující bratry Štěpána a Vukana. Občanská válka brzy skončila a Štěpán vládl jako právoplatný král. Řadu let byl však politicky závislý na podpoře papeže.

Sáva se stal opatem kláštera Studenica. Veškeré své úsilí věnoval oživení pravoslavné víry mezi Srby, a to kázáním, vyučováním, zakládáním a reformováním klášterů, budováním kostelů a zakládáním ikonopiseckých škol (kde se vyučovala malba ikon). Sávovo snažení zdobila i jeho osobnost, neboť v očích svých současníků byl Sáva jednou z těch tichých, pokorných a klidných duší a jeho způsoby jako by hlásaly, že poznání Krista je středem jeho života i veškerého pravého života. Srbové se naučili pohlížet na Sávu – a pravoslavní Srbové tak činí dosud – jako na vrcholný příklad křesťana. Jeho neobyčejná pověst došla oficiálního uznání v roce 1219, kdy byzantský císař Theodor I. Laskaris (1206–22) a konstantinopolský patriarcha Manuel I. (1215–22) jmenovali Sávu prvním srbským arcibiskupem, čímž se srbské pravoslavné církvi dostalo značné míry národní nezávislosti. Sáva pak v roce 1220 korunoval svého bratra Štěpána pravoslavným králem Srbů, čímž se přerušily veškeré politické vazby mezi srbskou monarchií a papežstvím. Od tohoto okamžiku byli Srbové pravoslavným národem v každém ohledu, a to náboženském, kulturním i politickém. Nikdo pro to nevykonal víc než Sáva.

Když Sáva v roce 1236 zemřel, stal se mezinárodně uznávaným světcem. K jeho tělu se sjížděli nejen pravoslavní, ale i katolíci a dokonce i židé ze širokého okolí, aby mu skládali poctu. Po obsazení Srbska tureckými muslimy v roce 1389 zůstávala Sávova svatyně natolik silným symbolem srbského křesťanství a srbské národnosti, že v roce 1595 muslimské úřady nechaly Sávovo tělo vykopat a spálit, čímž se pokusily jeho památku zlikvidovat a znesvětit.

Modlitba umírajícího srbského Sávy

Ó Pane mého otce [Simeona], jak veliká je tvá moc, jak líbezná je tvá láska! Tvá milost ke mně se nedá změřit, jak bych mohl změřit tvou milost ke všemu stvoření? Tvým očím vskutku není nic skryto, není nic, co by tvá moudrost neobsáhla a nic se nevyrovná kráse tvé svatosti. Již od narození jsi mě vedl svou pravicí, sytil mě mlékem a medem své moudrosti. Byl jsem pouze tvým nástrojem vedoucím jeden z tvých národů do tvého nebeského ovčince. Ó milostivý Bože, požehnej lid mého otce, svatého Simeona, a učiň jej velkým ve svatosti mezi národy. Ó milostivý Bože, uctívám tě a chválím, neboť jsi splnil mé přání zemřít v cizí zemi. Odpusť mi veškeré mé pochybnosti! Všechny dobré věci, které jsem od tebe dostal, jsem předal ostatním; a nyní, jako poslední ze všeho, vracím svou duši zpět do tvých rukou. Buď milostiv mé hříšné duši. Ó můj Pane Kriste, vezmi ji do příbytku mého otce Simeona, na přímluvu tvé svaté matky Marie a tvých svatých.

Z knihy 2000 let Kristovy moci, 

2. díl: Středověk

autor Nick R. Needham

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/2000-let-kristovy-moci-ii-dil-stredovek-nick-needham.html

 S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých