Odpovídá Martin Luther

Ještě méně lze strpět, že problém „svobodné vůle“ řadíš mezi věci neužitečné a nepotřebné. A zatím nám předkládáš seznam toho, co považuješ za dostatečnou křesťanskou zbožnost – v podobě, jakou by snadno dokázal popsat kterýkoli Žid nebo pohan, který Krista vůbec nezná, neboť se o Kristu nezmiňuješ ani písmenkem – a pokud si myslíš, že může existovat křesťanská zbožnost bez Krista, jen když budeme Boha, povahou předobrotivého, ctít ze všech sil – co mám na to říci, Erasme?

Ve všem je z tebe cítit Lúkiános a vydechuješ na mne velkou Epikúrovu opilost. Jestliže tuto záležitost nepovažuješ pro křesťany za potřebnou, pak prosím odejdi z kolbiště, neboť pak nemáme my dva nic společného. Podle mě to potřebné je. Jestliže je podle tebe bezbožným a všetečným mařením času vědět, zda Bůh neustále vše předvídá, zda naše vůle něco zmůže v tom, co souvisí s věčnou spásou, nebo zda je pouze závislá na konající milosti, zda děláme něco dobrého, nebo špatného z pouhé nutnosti nebo jsme spíše trpným nástrojem – co by potom, ptám se, byla zbožnost? Co by bylo závažné, co užitečné pro poznání? To je úplně k ničemu, Erasme, to už je příliš. Je těžké připisovat to tvé nevědomosti, protože už jsi kmet, dlouho ses pohyboval mezi křesťany a zabýval ses svatým Písmem, takže už tě na žádném podkladě nemůžeme omlouvat či mít o tobě dobré mínění. A přesto ti papeženci tyhle nestvůrnosti trpí, z vděčnosti za to, že píšeš proti Lutherovi. Jinak, kdyby Luthera nebylo a psal bys takové věci, rozsápou tě na kusy. Platón a Sókratés mohou být dobří přátelé, avšak nade vše je třeba ctít pravdu. Neboť, i když málo rozumíš Písmům a křesťanské zbožnosti, jistě by i ten, kdo by byl nepřítelem křesťanů, měl vědět, co křesťané považují za potřebné i užitečné a co nikoli. Kdežto ty, teolog a učitel křesťanů, který jim chceš předepisovat, jak má křesťanství vypadat, nejenže jsi po svém skeptickém způsobu na pochybách, co je pro ně užitečné, nýbrž sklouzáváš na úplně opačnou stranu a vynášíš tvrzení – neslýchané, tvé genialitě odporující tvrzení – že není třeba zabývat se věcmi, bez jejichž potřebnosti a bezpečného poznání by už nezbývalo nic, ani Bůh, ani Kristus, ani evangelium, ani víra, ani nic z judaismu a tím méně z křesťanství. Při nesmrtelném Bohu, Erasme, jak veliké okno a jak veliké pole otevřeš proti svým činům a řečem? Co bys mohl psát dobrého a správného o svobodné vůli, když těmito svými slovy projevuješ takovou neznalost Písma i zbožnosti? Avšak svinu plachty a už s tebou na tomto místě nebudu jednat svými slovy (což učiním snad níže), nýbrž tvými.

O zotročené vůli  Martin Luther    Ač je to vskutku s podivem, poprvé v historii má čtenář možnost seznámit se s klíčovým dílem protestantské reformace – Lutherovým pojednáním O zotročené vůli, v českém jazyce. Jde o zásadní téma důležité pro pochopení základních doktrín celé reformace. Formou odpovědi Erasmu Rotterdamskému, zastánci svobodné vůle člověka v otázkách spásy, Luther vnáší jasné světlo do tématu, které považoval za jádro evangelia. Svobodná vůle není akademickou otázkou, kterou by si Luther položil. Celé evangelium o Boží milosti, kterému věřil, je s ní svázáno a stojí anebo padá podle toho, jak si člověk na ni odpoví. Na základě Božího slova Luther odkrývá absolutní neschopnost člověka jakkoli přispět ke svému spasení a zároveň potvrzuje jedinečnou svrchovanost Boží milosti v této oblasti. To, co církev po staletí od dob Augustina zatemňovala, Luther nyní vynáší na světlo, když vysvětluje biblické doktríny o spasení z milosti a předurčení dané Božím předzvěděním.   Prodejní cena: 395,- Kč.  Koupit zde. Poutníkova četba, 2019

Tebou vylíčená podoba křesťanství vypadá krom jiného takto: máme se ze všech sil snažit, brát pokání jako lék a všemožně se ucházet o milosrdenství Páně, bez něhož není účinná lidská vůle ani úsilí. Dále se nikdo nemá vzdávat naděje na Boží milost, protože Bůh je od přirozenosti přelaskavý. To jsou tvá slova – bez Krista, bez Ducha, studenější než sám led, v nichž selhává dokonce i tvá výřečnost, jež tě jinak zdobí – slova, která ti, ubožákovi, vnutil leda tak strach z kněží a tyranů, abys nevypadal jako úplný ateista. Avšak tato slova tvrdí, že v nás jsou síly, že existuje možnost se všemi silami vzepřít, že existuje Boží milosrdenství, že existují způsoby, jak se o milosrdenství ucházet, že existuje svou povahou spravedlivý a laskavý Bůh atd. Pokud tedy někdo neví, co jsou ony síly, co zmohou, čím trpí, v čem jsou účinné a v čem neúčinné – co si má takový člověk počít? O čem ho poučíš, aby to dělal?

Podle tvých slov je bezbožným a všetečným mařením času chtít vědět, zda naše vůle něco zmůže ve věcech týkajících se věčné spásy, nebo zda je zcela závislá na působení milosti. Tady však naproti tomu říkáš, že existuje křesťanská zbožnost, která napíná všechny síly, a že bez Božího milosrdenství není vůle účinná; tam zas zřetelně tvrdíš, že ve věcech souvisejících s věčnou spásou vůle něco dokáže, a vymýšlíš si o ní, že je snaživá. A zase naopak, že je trpná, protože bez milosrdenství je podle tebe neúčinná, a přitom nedefinuješ, do jaké míry máme chápat onu aktivitu a do jaké pasivitu – a prací, kterou sis s tím dal, nás dovedeš k tomu, že nebudeme vědět, co naše vůle zmůže, co tedy podle tebe dokáže. Takhle tebou v kruhu točí tvá moudrost, s níž ses rozhodl nepřidat se k žádné straně a bezpečně se vyhnout Scylle i Charybdě, abys proplul středem mořských proudů. Topíš se ve zmatcích, všechno na jedné straně tvrdíš a na druhé popíráš.

Předvedu ti tvou teologii na několika podobenstvích. Básník chce napsat dobrou báseň nebo řeč, ale nepřemýšlí a nezkoumá, jakou má inteligenci, co zmůže a co ne, čeho si žádá dílo, do kterého se pustil, a vůbec nezváží Horatiovu průpověď: „co zmohou ramena a co už neunesou,“ – nýbrž prostě se o předsevzaté dílo pokusí a myslí jen na to, že je třeba se snažit, aby vzniklo. A aby tedy vzniklo, musí se dát usilovně do práce. A zkoumat, zda má k tomu dost vzdělání, výřečnosti či inteligence, je podle něj všetečným mařením času. Podobně kdyby někdo chtěl z pole sklidit bohatou úrodu, a nebyl by tak všetečný, aby mařil čas zkoumáním výnosnosti půdy (jak nemístně a zbytečně učí Vergilius v Rolnických zpěvech), nýbrž se slepě pustil do práce, myslel jen na ni, zoral by břeh moře a rozséval semena všude, kde je místo, třeba do písku nebo na cestu. Nebo kdyby někdo chtěl rozpoutat válku a dosáhnout skvělého vítězství či by měl zastávat nějaký státní úřad,  a nebyl by dostatečně všetečný, aby zvážil, co zmůže, zda na to stačí státní pokladna, zda jsou k dispozici vhodní vojáci, zda vůbec existuje možnost se do toho pustit, ale zcela by pohrdl historikovou radou: Než se pustíš do díla, poraď se, po poradě je dílo zralé; nýbrž zavřel by oči i uši a vrhl se do toho, a volal jen „válku, válku“ a snažil se ze všech sil. Co si, Erasme – ptám se – pomyslíš o takových básnících, rolnících, velitelích a vládcích? Ještě dodám z evangelia: „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?“ Co o tom soudí Kristus?!

Z knihy Martina Luthera, O zotročené vůli

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/o-zotrocene-vuli-martin-luther.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých