Odpovídá Štěpán Rucki

Na této konferenci bychom si měli také odpovědět na otázku, vůči komu či vůči čemu bychom se měli pomocí reformačních solas v dnešní době vymezovat. Je to stále vůči římskokatolické církvi jako za dob reformace? Odpověď je ano, protože oficiální doktrína katolické církve, jak je formulována základními věroučnými dokumenty (např. katechismem), se v principech nijak zásadně nezměnila. Nicméně si myslím, že v současné době toto vymezení platí do značné míry také vůči mnohým proudům v protestantské větvi křesťanství, a to i v dnešním tzv. evangelikálním světě. Je třeba si uvědomit, že byl původní historický obsah slova evangelikální (evangelický) změněn a jeho hodnota byla naprosto zdevalvována. Obrazně řečeno, obchod s cenným zbožím byl přeměněn na krám s brakem.

V mém krátkém příspěvku nemám šanci postihnout všechny oblasti, kde byly principy reformačního učení vyprodány. Pro stručnost budu jmenovat jen několik z nich:

Soli Deo Gloria Sborník Zimní konference 2011. Soubor pěti kázání na téma pěti "Solas", jako klíčových hesel, která charakterizují směřování církve nejen za reformace, ale i dnes. Pět „Solas“ je pět latinských frází, které vznikly během protestantské reformace v 16. století. Tato hesla výstižně shrnují základní principy reformační teologie jako protiklad k učení tehdejší římskokatolické církve. Latinské slovo „solus“ „sola“ znamená „pouze“, „jedině“. Jedině Písmo, jedině Kristus (jedině v Kristu), jedině milostí, jedině vírou a jedině Bohu sláva – to je pět pilířů reformace, o nichž reformátoři byli přesvědčení, že představují základ křesťanské víry a praxe. Tehdejší „solas“ byla namířena proti učení a praxi dominantní římskokatolické církve. Jsou tyto reformační základy relevantní ještě v dnešní době? Jestliže ano, pak je otázkou, proti komu či čemu jsou tyto pilíře vymezující v dnešní době. Konference Zápasu o duši a Poutníkovy četby byla v roce 2011 věnována reformačním základům evangelikalizmu. Příloha: Cambridgeská deklarace konfesních evangelikálů Koupit zde. Poutníkova četba, 2011

Tou první je náhrada zvěsti o spasení psychoterapeutickým modelem. V tomto modelu se hříšník mění v oběť, která je postižena zraněními – ránou po otci či někdy i po matce aj. Místo spasení se nabízí uzdravení, zotavení, nalezení sebe sama. Místo zkaženosti se objevují pojmy jako sebeúcta, sebeláska, naplnění.  Křesťanská knihkupectví jsou přeplněna literaturou tohoto druhu, každý autor přichází se svými nápady. Poradenský průmysl, zvláště v některých západních zemích, vynáší milióny. Cílem psychoterapie je přinášet okamžité uspokojení místo trvalé křesťanské naděje. Výsledky jsou však často tristní, rozvrácené mezigenerační vztahy, křesťanství bez pokání, výchova a vedení k soustředění se na sebe či až k neskrytému sobectví.

Dalším modelem, ve kterém se zcela mění evangelium, je model marketingový. V tomto modelu je církev předefinovaná na podnik, jehož úspěšnost závisí na správném managementu. Dobrý pastor je především dobrý manažer, který dovede provést marketingový průzkum. Podle pociťovaných potřeb potenciálních zákazníků pak přizpůsobuje provoz sborových činností, modifikuje zvěst zaznívající z kazatelny či přeměňuje uctívání v zábavu. Absolutním měřítkem úspěchu jsou počty návštěvníků, výše rozpočtu a schopnost růstu, který ovšem je považován za „přirozený“ (viz kniha Přirozený růst církve od Christiana Schwarze). Růst je výsledkem uplatňování správných principů schopnými vůdci v duchu slov Charlese Finneye, který probuzení nepovažoval za zázrak, ale za výsledek používání vhodných prostředků, stejně jako je úroda výsledkem použití správných prostředků^[1].

Další závažný problém vidím v infiltraci evangelikálního hnutí prvky teologie otevřeného teizmu, který je silnou ranou uštědřenou víře v Boží suverenitu a prozřetelnost. Podle těchto názorů Bůh vlastně nezná přesně budoucnost a pracuje stále ve variantách podle toho, jak s ním my lidé spolupracujeme. Motivem těchto pohledů bývá sice vyburcování křesťanů k aktivitě, ale takové názory znamenají úplné popření Sola gratia. Samozřejmě mohli bychom jmenovat i další prvky jako evangelium úspěchu a zdraví a další scestná učení.

Potřebujeme probuzení nebo reformaci?

Proklamace jakékoliv výlučnosti (jakýchkoliv solas) v dnešní pluralistické společnosti, kde pravda je relativní, je v lepším případě považována za anachronickou a v tom v horším za netolerantní. Co může tedy člověka přimět k tomu, aby v této době začal vyznávat solas? Jsem přesvědčen, že to může způsobit jen Boží milost, kdy člověk v zrcadle Božího slova uvidí svou ztracenost a bezmocnost a pouhou vírou se chce chopit záchranného díla, které svrchovaný Bůh nám nabízí v osobě Ježíše Krista. Patřím mezi ty lidi, které Bůh v životě různými zkušenostmi vedl k tomu, aby pochopili zcela bytostně, že nemají ve svém životě zcela nic pod kontrolou a že vše dočasné, ale i věčné, co nám bylo svěřeno, je pouze aktem Boží nezasloužené přízně – milosti. Proto se hlásím k solas, i když je to nepopulární, nepřitahuje to davy a nese to punc anachronizmu. Ve svém životě víry jsem však nepoznal nic lepšího, žádný pevnější základ, který člověka dovede přenést i přes ty nejtěžší chvíle.

V křesťanských kruzích často slyšíme, že náš národ potřebuje probuzení. Nechci to negovat, radoval bych se z toho, kdyby viděl mnoho lidí, jak se obracejí od hříchu a sobectví k Bohu a ke Kristu. Ale stejnou anebo ještě větší radost bych měl z toho, kdyby církve znovu zatoužily po nezkorumpovaném evangeliu, které stojí na pevných pilířích reformačních solas.

^[1]  Charles Finney, Lectures on Revivals of Religion (Old Tappan, NJ: Revell, n.d.), 4-5. Citováno: http://www.spurgeon.org/~phil/articles/finney.htm

Z knihy Sborník k Zimní konferenci 2011: Soli Deo gloria

kniha:https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/soli-deo-gloria.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých