Odpovídá Stuart Olyott.

1. Člověk se silným smyslem pro prozřetelnost (Efezským 3,1)

„Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany.“

Pavel to ale nenapsal zahořklým nebo rozzlobeným tónem. Uvědomoval si, že je „vězněm Krista Ježíše“. Co tím měl na mysli? Proč raději neřekl, že je vězněm Římanů? Ačkoli všechno, co se mu přihodilo, bylo dost nespravedlivé a skutečně strastiplné, viděl Pavel za tím vším neviditelnou ruku. Pocházelo to „od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle“ (1,11).

Způsob, jakým apoštol rozuměl probíhajícím událostem, ovlivnil jeho nahlížení na život – z jeho pohledu je všechno jinak. Učení o Boží svrchovanosti pro něj nebyla jen abstraktní myšlenka, byla to pravda, podle které je třeba žít. Dostal se do vězení, protože Ježíš Kristus to tak chtěl. Proto byl jeho vězněm. Zůstane zde tak dlouho, jak bude jeho Pán chtít, ale ani o minutu déle. Mezitím bude Pavel žít tak, aby ho potěšil, v podmínkách, do kterých ho Pán uvedl. Lidsky řečeno, byla to těžká zkouška a jistě to vypadalo jako tragédie. Ale náhody neexistují. Všechno je součástí Božího plánu. Pavel, který jako první kázal v Efezu evangelium, byl v tomto bodě nepohnutelně silný.

Život v Kristu Stuart Olyott Když křesťan porozumí Pavlově epištole Efezským, tak se s jeho duchovním životem stane něco překrásného. Uvědomí-li si, jak bohatý je v Kristu, je naplněn vděčností a radostí. Dozví se, jak žít v současném světě jako křesťan. Lépe porozumí biblickému učení. Zkrátka, pod vlivem listu Efezským dorůstají křesťané do Kristovy podoby. Právě proto byl napsán tento krátký praktický komentář, ve kterém se píše především o ohromných výsadách, kterým se jako křesťané těšíme, i o zodpovědnosti, kterou máme nést. Je určen těm, kdo chtějí lépe porozumět Pavlovu velkému dopisu a aplikovat jeho učení do svého života i do života svého sboru. Povzbuzení a rady, které Pavel v lásce a na kolenou adresuje církvi v Efezu, neztratily na síle a aktuálnosti ani dnes. Kéž nám všem nové čtení listu Efezským pomůže, abychom „ve všem rostli v toho, který je hlavou, totiž v Krista“! (Ef 4:15, NBK). . Prodejní cena: 185,- Kč.  Koupit zde. Poutníkova četba, 2011

1. Člověk se silným smyslem pro poslání (3,2.7)

Pavla zajímá, jestli už jeho pohanští čtenáři slyšeli „o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám“ (3,2). Můžeme ho parafrázovat následovně: ‚Považuji za samozřejmé, že jste už o mně slyšeli, a že jste slyšeli, že milost Boží mě nejen spasila, ale také do mých rukou vložila dar. Dar, který pro mě Boží milost oddělila, nemám sobecky užívat jen sám pro sebe. Ten dar byl určen pro vás…“

Verš 7 nám to ukazuje ještě s větším důrazem. Mluví o evangeliu, jehož „služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí“. Pavel se prostě jednoho dne neprobudil a neřekl si, že je čas udělat něco s těmi pohany. Neustanovil sám sebe služebníkem evangelia. Tento úkol mu byl dán přímo Boží milostí. A ten, kdo ho poslal do práce, ho také pro tu práci vybavil. Pavel Efezským říká, že je v této službě pro Pána posilován obrovskou Boží mocí. Oni sami samozřejmě viděli jeho službu a její dopad. Stali se svědky toho, jak byla mocná. Mnoho z nich bylo skrze ni obráceno. Jak je možné, že pohrdaná zvěst, kterou kázal slabý a nevýrazný řečník, mohla tak nepřekonatelně přesvědčit a podmanit si takové množství lidí? Apoštola pohanů nedoprovázelo nic jiného než Boží moc, moc toho, který ho do práce poslal.

2. Člověk s ohromujícím smyslem pro výsadu (3,8)

Na konci druhé kapitoly Pavel říká, abychom nikdy nezapomněli, kdo jsme kdysi byli. Ani on nezapomněl. Proto o sobě ve verši 8 mluví následovně: „Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství.“

Je rád, že je spasen. Přemýšlí o všech mužích a ženách, které si Pán pro sebe oddělil – „svatých“ – jak je Bible nazývá. Potom přemýšlí o posledním a nejmenším z nich. Sám sebe stále vidí jako toho nejmenšího. Nebyl právě on krutým a odhodlaným pronásledovatelem Božího lidu? Neuvrhoval s rouháním na rtech mnohé z nich do vězení? A nyní, když se stal jedním z nich, sotva se odvažoval pomyslet na to, že by mohl v jejich přítomnosti pozvednout hlavu. Taková výsada, náležet do jejich společnosti – výsada, které není hoden! Kdyby byl sestaven seznam se jménem největšího křesťana na začátku a nejmenšího na konci, pak Pavel předpokládal, že jeho jméno by zůstávalo daleko, daleko za těmi nejmenšími.

Co tedy mohl takový člověk kázat? Nemohl hrát na vlastní notu, neměl by co hrát. Bude kázat to, co byl povolán kázat. Postaví se jako posel a bude zvěstovat Krista! Ani není možné si představit, s jakým přesvědčením to Pavel dělal. Neprojevil vůči Kristu nic než nenávist, a Kristus vůči němu neprojevil nic než lásku. Jeho láska je bez hranic. Jeho osoba je nepopsatelná. Jeho dílo je věčné, a to jak jeho plány, tak jejich dosah. Jeho cesty jsou nevystopovatelné. Pavel nikdy nemohl říct všechno, ale řekl všechno, co mohl. Mezi pohany kázal nevyzpytatelné a nevystižitelné bohatství Kristovo!

3. Muž zaměřený více na druhé než na sebe (3,1–13)

Tuto skutečnost vyčteme z prvních slov kapitoly. Pavel ví, že by jistě nebyl ve vězení, kdyby nekázal pohanům (3,1), ale v jeho slovech nenacházíme ani náznak zloby. Nemyslí na sebe, a to ani ve druhém verši, kde mluví o povolání ke službě. Uplynulo mnoho let od doby, kdy povolání přijal a on o své službě stále mluví nesobecky. Nesloužil sám sobě. Sloužil, aby z toho měli užitek ostatní.

Neobvykle působivý je ovšem verš 13: „Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.“ V mysli uchovával pouze jednu myšlenku, a ta se netýkala jeho osoby. Modlí se, aby Efezští a ostatní pohané nebyli sklíčeni tím, čím Pavel musí procházet. Nepřestal myslet na to, že sám musí trpět. Obává se ale toho, jaký vliv bude mít jeho uvěznění na ostatní.

Aby své čtenáře povzbudil, říká jim, že čas strávený ve vězení je k jejich „slávě“. Nebyl zavřený za něco, za co by se musel stydět. Trpěl, protože svobodně kázal evangelium pohanům. Byl zavřený za něco prospěšného a oni by na to měli být hrdí. Měli by o tom mluvit pozitivně. Apoštol pohanů trpěl, protože učil, že pohané přicházející ke Kristu, jsou právě tak Boží lid jako jakýkoli židovský věřící, starověký či současný. … Duchovní práci mohou dělat jen lidé, kteří jsou jí odevzdáni.

4. Muž, který se těší ze společenství s Bohem (3,12)

O Pánu Ježíši Kristu tvrdí, že „v něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou“. Když Pavel mluví o Kristu, okamžitě ho napadne, že právě On nám umožnil svobodně přicházet k Božímu trůnu. Stačí pouhá zmínka o jeho jménu a Pavel začne přemýšlet o Bohu, k němuž přichází s důvěrou, jako když dítě utíká ke svému otci. Hrůza, kterou přistupování k Bohu vzbuzovalo, je pryč. Máme přístup do svatyně svatých. Tuto výsadu si smíme přivlastnit skrze víru.

Vězňova mysl se touto cestou ubírá zcela přirozeně. Může pro to existovat jen jediné vysvětlení: on sám prožíval v římské cele hluboké společenství s Bohem. Zdi vězení byly nasáklé duchem modlitby. Nestaly se modlitbě překážkou. Tam, kde obvykle vládl strach, se nacházel člověk naplněný statečností. Tam, kde byly zavřené a zamčené dveře, těšil se Pavel ze svobodného přístupu k Bohu. Kde jiní ztráceli víru, on se z ní radoval. Očima víry hleděl k Pánu Ježíši Kristu, který mu zajistil přístup k Bohu. Tam, kde na zemi panovaly hrozné podmínky, měl Pavel společenství s Králem nebes, živým a pravdivým Bohem.

Z knihy: Život v Kristu

Napsal Stuart Olyott

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/zivot-v-kristu-stuart-olyott.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých