Martin Luther - reformátor a humanista
- Published in
Martin Wernisch
Reformátor a humanista
- Před střetem
Je tomu právě pět set let od doby, kdy nadšení čtenáři začali jeden druhému posílat teze, jež se zabývaly problémem obchodování s odpustky, tehdy palčivě aktuálním.[1] Osvětlovaly jej nezvyklým, pronikavým, a také osvobozujícím způsobem. A budily tudíž zájem i o svého autora, o němž ne každý již něco slyšel. K disputaci je předkládal profesor theologie Martin Luther. Do té doby byl jen málo znám za hranicemi svých domácích prostředí, to jest především wittenberské university, kde učil, a augustiniánského řádu, jehož byl tou dobou členem. Ale v tomto ohledu nastávala pronikavá změna. Nyní se na něho obrátila světla ramp. I dosti ostrá, protože ti, jejichž obchodů se dotkl, se ho pokusili umlčet jako „kacíře“. Nenechal se tím zastrašit, naopak vrhal světlo Kristova evangelia i do dalších temných koutů dobových církevních poměrů, a stal se tak apoštolským vůdcem k jejich obecné obnově.
Alespoň tedy na těch územích, jež se tomuto vlivu otevřela. Ačkoli nepochybně přispěl také k sebezkáznění římsko-katolické církve, ta se ve své reformě přece jen vymezila proti evangelické reformaci. Mohutný obnovný impuls a pohyb se neobešel bez mnoha sporů. A nezůstalo jen u nepřátelství, jež se vyjevilo hned na počátku. Další reformační kroky mohly Lutherovi na jedné straně získávat i nové přívržence, avšak na druhé straně někdy zase vedly k rozchodům s těmi, kteří s ním mezitím urazili společný kus cesty. Platilo to i o některých z oněch čtenářů, kteří svého času pomohli k popularitě odpustkovým tezím.
Kroužky, v nichž se šířily, do značné míry tvořili křesťanští humanisté. Tedy učenci, kteří toužili pozvednout pokleslou vzdělanost za pomoci vzorů antické klasiky; to byl společný jmenovatel humanismu jako takového. Ale v tomto případě šlo i o lidi, kteří chtěli čerpáním z původních pramenů prvních dob občerstvit také bohosloví a zbožnost. Což se nerozumělo samo sebou. Právě v domovské zemi humanismu, jíž byla Itálie, se vyskytovali i takoví, kteří se neostýchali dávat najevo – nakolik jim poměry dovolily – že by se vlastně raději vrátili i k antickému pohanství, ne-li dokonce atheismu. Ideál humanismu jakožto kultivace lidství pro ně potom splýval už jen s představou vyzvednutí člověka jako míry všech věcí. To ovšem v 16. století doposud nebylo pravidlem, a většina evropských humanistů se s křesťanstvím ztotožňovala a chtěla právě i jemu dodat nové mízy – třebaže si ne vždy vyjasnili, jak oba cíle spojit, aby jeden neoslaboval druhý.
