Jak má vypadat dobré kázání?
Odpovídá Jan Amos Komenský
Co je třeba v kázání přinést a čeho se zdržet
Lidem nemáme předkládat vše, co nám po přečtení nebo přemýšlení přijde na mysl, ale jen to, co jim poslouží ke vzdělání. Kazatel se tedy má vyhnout následujícím věcem:
1. bajkám a pohádkám;
2. připomínání starých a již pohřbených bludů;
3. řešení jemných odstínů hlubokých, zamotaných a neužitečných otázek;
4. popisování, jak se páchají ty nebo ony hříchy, a zvláště ty, které člověk dělá potají;
5. vyzrazování lidských poklesků;
6. vyprávění obecně známých věcí nebo takových, o nichž se hovořilo v jiných nedávných kázáních či se o nich bude brzy hovořit. Řečněním o věcech, jež jsou všem známé, jen marníme čas, a s lidmi pak zacházíme, jako by to nebyli lidé, ale dřevěné špalky.
Na druhou stranu má kazatel do kázání zahrnout věci, které posluchačům poslouží ke vzdělání, totiž:
1. Ať předčítá, srovnává a opakuje samotná Písma, aby je posluchači dobře znali.
2. Ať srozumitelně vykládá články víry, aby se lidé naučili správně rozumět svému křesťanství.
3. Ať jim připomíná povinnosti, které mají dle svého stavu, a povzbuzuje k jejich plnění a ať káže proti hříchům, jež se tomu staví na odpor.
4. Ať vyučuje o nesnázích a útrapách, kde se berou a jak se v nich máme chovat, pokud jsou tam lidé, kteří to potřebují.
5. Ať jim do mysli vkládá potěšení, které máme v našem křesťanském životě i smrti.
Ale ani z těchto věcí nemá přinášet všechno, co se mu naskytne (někdy totiž bývá text tak plodný, že by na vše nezbyl čas), ale především to, co je vhodné pro přítomné posluchače podle jejich potřeb a situace, toho ať si nejvíce hledí a sobě i posluchačům to vkládá do mysli. Nebo aspoň to, co je v přítomném textu zvláštní a co nebývá nebo jen málokdy bývá v jiných textech – o tom ať mluví přednostně a přinese to k užitku svému i svých posluchačů. Už při prvním čtení textu se totiž máme rozmýšlet, která jeho část, věta nebo slovo v sobě mají něco, z čeho se dá vzít ponaučení – a cokoli kazatel najde, to ať použije jako hlavní body (jádro a kvítky) svého kázání, aby měl dobře vyšlapanou cestičku a mohl na to v celém kázání snadno poukazovat a narážet.
O rozmanitosti řeči
Následující tři věci jsou třeba, aby byla naše řeč bohatá a pohotová:
1. Znát výborně jazyk, ve kterém se káže, a mít dobré povědomí o různých pěkných obratech, úslovích a průpovídkách, které se v něm používají.
2. Vědět, jak vykládat slova originací a konjugací (pomocí jejich původu a příbuzenství), to znamená zjistit, jaký je původ daného slova a jaká podobná slova vycházejí ze stejného kořene. Například že křesťané mají svůj původ u Krista, jako by se říkalo „kristovci“, svátost je od svatosti, člověk od celého věku, tj. věčnosti, k níž je stvořen, kázat že znamená přikazovat, tj. činit Boží vůli. Umět také vykládat cizí slova: Anděl že znamená posel, Mesiáš je pomazaný, církev lid Páně atd. A konjugací, jako například Kristus, kristit (dnes říkáme křtít), křest, křesťan, křesťanský atd., z čehož vyplývá, že křesťan pokřtěný v Kristově jménu a naroubovaný do něho jako do svého kmene má žít křesťansky, tedy kristovsky, to znamená tak jako Kristus, od něhož dostává život, způsob života i sílu k němu.
3. Dokázat rozšiřovat slova skrze
synonyma
epiteta
perifráze.
Synonymum je tatáž věc řečená trochu jinak – např. meč, kord, tesák, šavle; nebo pěkný, krásný, ušlechtilý, bystrý, výtečný, sličný atd.; nebo Ježíš, Kristus, Pán, Vykupitel, Spasitel, Boží Syn atd. Synonyma se jim říká proto, že ať použijeme kterékoli z nich, míní se tím vždy jedna a ta samá věc.
Epitheton je přívlastek přidaný k nějakému slovu místo popisu, například velmi krásný muž.
Perifráze je, když se místo daného slova představí celá věc, to znamená popíše se jinými slovy, takže například místo „člověk“ řekneme „nejdokonalejší ze všeho stvoření, k nesmrtelnosti stvořený a rozumem obdařený tvor atd.“ Perifrázi můžeme vytvořit různě, ale vždy tak, aby bylo zjevné, co tím myslíme.
Příklady těchto tří i všech následujících pravidel si ukážeme na dobře známém Kristově výroku z Jana 3:16: Neboť Bůh | tak | miloval | svět, | že dal | svého jediného | Syna, | aby žádný, | kdo v něho | věří, | nezahynul, | ale | měl | život | věčný. |
1. Pomocí synonym: Neboť Stvořitel | si tak | zamiloval | hříšné lidi, | že poslal | své jediné | dítě, | aby nikdo, kdo | v něho | doufá | nebyl zatracen, | ale | došel | do věčné | slávy. |
2. Pomocí epitet: Neboť věčný Bůh | tak | horlivě miloval | ten bídný a nehodný svět, | že rád dal | svého nejmilejšího, jediného | Syna, | aby žádný bez výjimky, | kdo v něho jen | upřímně věří, | bídně nezahynul, | ale | určitě získal | život | věčný. |
3. Pomocí perifrází: Je to podivuhodná a úžasná věc, že nejvyšší Pán, před nímž se třesou nebesa i země a který má sám v sobě tolik nevýslovného potěšení a slávy, že od věků až na věky žádnou další nepotřeboval a nepotřebuje, sám prohlašuje, | že zahořel láskou | k zpronevěřilým a vzpurným odpadlíkům, | láskou tak velikou, že jim dal toho, kterého měl ze všech nejradši a choval jej nejblíže svého srdce, | aby se stal jejich pomocníkem a aby ty, kdo by se k němu rozhodli obrátit, vyznali mu s pokorou své hříchy, prosili ho, aby jim je odpustil a zahladil je, a oddali se mu tělem i duší, vzal pod svou ochranu a pečoval o ně, nedopustil, aby zahynuli, ale až bude vyvýšen na nebesa, učinil je účastníky své vlastní věčné blaženosti atd.
Kdo si bude vyhledávání pěkných synonym, epitet a perifrází procvičovat, brzo zjistí, že je schopen hovořit výmluvněji; takže při přípravě na kázání potřebuje jen prozkoumat věc, o níž bude hovořit, slova se mu už naskytnou sama.
O rozmanitosti látky
„Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, vynáší ze svého pokladu nové i staré,“ říká Kristus (Mt 13:52). V srdci kazatele má být tedy poklad ze všelijakých Božích věcí, aby nepřinášel jen věci staré a posluchačům dobře známé, ale aby uměl hovořit i o nových (ne nových podstatou, ale způsobem přednášení). Takové rozmanitosti a plnosti látky se dosahuje:
1. Častým a pečlivým čtením Písma svatého, aby kazatel věděl, kde je zapsané jaké vyprávění a kde které proroctví. Hyperino říká: Theologus enim in Scriptura nascitur. Teolog se musí narodit v Písmu.
2. Znalostí katechismu a vyznání víry (locorum communium), aby chápal pravý smysl všech článků víry a dokázal jasně rozeznat, co se podle nich slučuje s pravdou, a co ne.
3. Patří k tomu i znalost církevní historie, stejně tak i ostatních dějin, které nejsou ničím jiným než zrcadlem Božích skutků vykonaných ve světě.
4. Také pomáhá znalost umění a jazykovědy.
5. Pozorným posloucháním jiných kazatelů a neustálým shromažďováním užitečných témat pro svou potřebu.
6. Pilnou přípravou na kázání.
Z těchto bodů se budeme nyní obšírněji zabývat posledním z nich.
Z knihy Zpráva a naučení o kazatelství
Napsal Jan Amos Komenský
S přáním Božího pokoje,
vaši Jan a Iva Suchých
- Published in
