Jak může člověk pohledět do tváře Boha?
Odpovídá A. W. Pink
Náš spravedlivý Vykupitel – zní snad takový titul čtenáři podivně? Je dané přídavné jméno použito v neobvyklém spojení? Veliké většině z nás pravděpodobně znějí daleko domáčtěji výrazy jako „náš milovaný Vykupitel“ a „náš laskavý Vykupitel“, nebo dokonce „náš mocný Vykupitel“. Uvedený výraz zde však nepoužíváme, abychom snad usilovali o originalitu. Naopak, samo vyučování Písma si žádá takové pojmenování. Když totiž pečlivě zkoumáme, kam Duch svatý položil důraz, je naší povinností, abychom tomu uzpůsobili náš způsob vyjadřování. Zamyslete se, kolik si dokážete vybavit textů, kde se vyskytuje „milující“ nebo „laskavý“ jako přídavné jméno ve spojení s Kristem. Pokud vaše paměť selhává, použijte konkordanci a budete překvapeni, že neobjevíte ani jediný! Nyní zkuste slovo „spravedlivý“ a uvidíte, jak mnoho textů poukazuje na Pána Ježíše jako na spravedlivého.
![]() |
Střípky poznání Krista |
O Kristu se mluví jako o „spravedlivém služebníku“ (Iz 53,11), je označován za „spravedlivý výhonek“ (Jr 23,5) a v následujícím verši je zmíněn jako „Hospodin – naše spravedlnost“, dále je označován jako „slunce spravedlnosti“ (Mal 3,20), „spravedlivý člověk“ (L 23,47) a „spravedlivý soudce“ (2Tm 4,8). Je považován za naplnění obrazu Melchisedecha neboli „Krále spravedlnosti“ (Žd 7,2–3), za našeho „přímluvce u Otce“, jímž je Ježíš Kristus spravedlivý (1J 2,1). A navíc stejné řecké slovo „dikaios“ znamená „spravedlivý“ v následujících textech: Pilátova žena poslala svému muži varování: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým!“ (Mt 27,19). Ve stejné kapitole prohlašuje sám Pilát: „Stran krve tohoto spravedlivého jsem nevinen“ (v. 24 Pavlík). Je nazván spravedlivým (Sk 3,14, Jk 5,6) a Spravedlivým (Sk 7,52 a 22,14) a v 1. Petrově 3,18 najdeme dobře známá slova: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé...“ Když Zacharjáš předpovídal jeho vjezd do Jeruzaléma na oslu, řekl: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý...“ Ve Zjevení 19,11, kde je vyobrazen na bílém koni, se říká: „... soudí a bojuje spravedlivě.“
Ve všech těchto textech je ten, jenž je Otcův „společník“ a jemu rovný, popsán z hlediska svého oficiálního charakteru jako Bohočlověk Prostředník. Rovněž je zřejmé, že uvedené verše popisují Pána Ježíše jako spravedlivého ve své osobě, ve vykonávání jeho úřadu a v plnění velkého poslání, které mu bylo svěřeno. Před jeho vtělením bylo oznámeno:
Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. (Iz 11,5)
A Kristus slova Izajáše potvrdil skrze ducha proroctví:
Zvěstoval jsem spravedlnost ve velikém shromáždění. (Ž 40,9)
Při plnění čestného a významného úkolu, který mu byl svěřen, se nedopustil žádné chyby ani omylu, což dokazují jeho vlastní slova určená Otci:
Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. (J 17,4)
Když Bůh označuje Krista slovy „můj spravedlivý služebník“, znamená to, že vynikajícím způsobem vykonal práci, jíž byl pověřen. Duch svatý prohlašuje, že „byl věrný tomu, kdo jej ustanovil“ (Žd 3,2).
Když Otec Krista odměňoval, řekl:
Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli. (Ž 45,8)
Dále je Kristus spravedlivý Vykupitel svého lidu, protože v něm je jejich spravedlnost. Vydobyl jim dokonalou spravedlnost. Pro jejich víru v něj je jim přičtena či přisouzena, a proto je označován slovy „Hospodin – naše spravedlnost“ (Jr 23,6). Kristus byl spravedlivý nejen coby soukromá osoba kvůli sobě samotnému, ale kvůli nám hříšníkům a našemu spasení. Jednal jako Boží spravedlivý služebník a spravedlivý podpůrce svého lidu. Žil a zemřel, aby mohly být přeneseny všechny nekonečné zásluhy jeho poslušnosti na něj. Bůh se nestavěl při ospravedlnění svého hříšného lidu ke svému Zákonu lhostejně ani ledabyle, naopak jej „potvrdil“ (Ř 3,31). Vykupitel byl „podrobený zákonu“ (Ga 4,4). Boží přísnost nepovolila, nezmírnil své požadavky s ohledem na svého Syna ani o píď. Kristus prokazoval vůči zákonu osobní, dokonalou a neustálou poslušnost – a tak vyvýšil a zvelebil zákon (Iz 42,21). Proto Bůh není jen laskavý, ale také „spravedlivý“ ve chvíli, kdy „ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Ř 3,26), neboť Ježíš uspokojil každý požadavek spravedlnosti místo těch, kdo v něho věří.
Ve spravedlivém Vykupiteli nacházíme odpověď na otázku: „Jak se ti, kdo nemají žádnou spravedlnost a kdo jsou krajně neschopní si alespoň nějakou obstarat, mohou stát spravedlivými před Bohem?“ Jak může člověk, který je hromadou zkaženosti, přijít do blízkosti nevýslovně svatého Boha a pokojně mu pohledět tváře? Může to udělat jedině tak, že přijde k Bohu coby člověk nespravedlivý, který uznává svou neschopnost odstranit nespravedlnost a který nemůže nabídnout nic, co by ho usmířilo. Protože jsme nebyli schopni dosáhnout svatých požadavků neboli spravedlnosti Zákona, snesl Bůh svou spravedlnost k nám: „Přiblížil jsem svoji spravedlnost...“ (Iz 46,13). Ta spravedlnost byla přiblížena hříšníkům, když se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi lidmi. Přibližuje se k nám v evangeliu: „Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře“ (Ř 1,17).
Tuto spravedlnost Bůh přičítá všem, kdo věří, a potom s nimi nakládá podle jejích zásluh.
Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. (2K 5,21)
Zde je dvojí přisouzení – našich hříchů Kristu a jeho spravedlnosti nám. Není řečeno, že jsme se stali spravedlivými, ale „spravedlností“ samotnou. A nejen spravedlností, ale „Boží spravedlností“, tou nejvyšší, kterou jazyk vůbec může popsat. Stejně jako se Kristus „stal hříchem“, byli jsme my učiněni „spravedlností“. Kristus nepoznal vlastní hřích, ale když zprostředkovával zastoupení za nás, bylo s ním nakládáno jako s viníkem. Podobně i my jsme zcela prosti veškeré zákonné spravedlnosti, avšak na základě přijetí Krista pohlíží na nás božská vznešenost jako na spravedlivé tvory. K obojímu došlo přisouzením – jak úchvatná výměna! Aby byla vyloučena myšlenka, že na tom má podíl jakási vlastní spravedlnost, bylo řečeno: „V něm jsme se stali Boží spravedlností.“ Jako je naší nedílnou součástí hřích přičtený Kristu, tak je jeho nedílnou součástí spravedlnost, kterou jsme ospravedlněni.
Božský plán vykoupení plně uspokojuje požadavky Zákona. Ve všech jeho posvátných příkazech nebylo nic, co by Kristus nevykonal, nic v jeho strašlivých hrozbách, co by nenesl. Naplnil všechny jeho zásady neposkvrněnou čistotou srdce a dokonalou neporušeností života. Vyčerpal celou kletbu, když visel na kříži opuštěn Bohem pro hříchy svého lidu. Jeho poslušnost přinesla zákonu vyšší čest, než jaké by se mu dostalo, kdyby ho dokázal bez přerušení plnit Adam a jeho potomstvo. Boží dokonalost, kterou jsme svou vzpourou zneuctili, je oslavena v našem vykoupení. Ve vykoupení se Bůh zjevuje jako neměně spravedlivý, co se týče patřičné odplaty, a nepředstavitelně bohatý v projevování milosrdenství.
Meč spravedlnosti a žezlo milosti – oboje má svůj patřičný úkol, své plné vyjádření. (James Hervey)
I zájmy svatosti jsou zajištěny, protože tam, kde je vykoupení přijato vírou, se v srdci rozněcuje silná nenávist k hříchu a nejhlubší láska a vděčnost k Bohu.
Z knihy A.W. Pinka Střípky poznání Krista
kniha:https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/stripky-poznani-krista-arthut-w-pink.html
e-kniha: https://www.poutnikovacetba.cz/e-knihy/stripky-poznani-krista-e-kniha.html
S přáním Božího pokoje,
vaši Jan a Iva Suchých
- Published in


