Odpovídá: Jan Amos Komenský

Neomylné známky oddaných:

Proto se nyní podíváme, jak se chovají Bohu oddaní lidé, aby si to každý člověk vzal k srdci jako měřítka, podle kterých bude rozsuzovat sám sebe, i jako zrcadlo povinností, v nichž se má cvičit.

1. Ustavičné zabývání se Bohem

Předně je takový Boží člověk více v nebi než na zemi, více s Bohem než s lidmi. Přebývá sice v těle a na světě, ale ani v jednom ani v druhém nemá zalíbení, a tak tu na ničem nelpí. Opravdu přebývá v těle jako v chaloupce, kterou má na čas propůjčenou: aby v ní mohl pokojně bydlet podle Boží vůle, šetří si ji, opravuje, látá, podpírá a přikrývá; všechno podle potřeby, nic zbytečně. Ve světě pak bydlí jako na bojišti, na které ho postavil Bůh; vždy se dívá, odkud přichází jaký útok, udatně si počíná tváří v tvář ďáblu a jiným nepřátelům (nehájí a nebrání tělo a své pohodlí, jen hrad svědomí). Ale jeho vlastní, domovský a zamilovaný příbytek je v nebi, kde má své občanství a poklady.

2. Základ pravdy při každém zkoumání

Za druhé se zvlášť a především stará, aby znal Boží vůli a řád spravedlnosti pro všechny věci a věděl, čeho se má bez odchylek držet. Jistě nemůže trpět, aby se jeho záležitosti a slova zakládaly na nejistotách, jak tomu bývá ve světě. Jde ve všem ke kořeni, aby věděl a viděl, co k dané věci říká Boží či lidská spravedlnost, co s sebou nese nebo nenese přirozený řád, jeho povinnosti, svědomí a zákon lásky, a postupoval podle toho. Když pro každou věc nalezne pravdivý základ (jak jen to umožňuje lidská nedokonalost), stojí na něm a neustupuje z něj ani kvůli protivenství ani vábení světa.

3. Vázáni samotným Bohem a svědomím

Takový tedy nepřijímá svá pravidla, ani zákony jiných, aby něco činil nebo nečinil podle jejich či svého zalíbení. Je vázán jen svým Bohem a jeho vůlí a nechce se líbit nikomu kromě samotného Boha, protože ví, že Bohu na něm tolik záleží.

Ne že by úmyslně nebral ohledy na lidi a pohrdal jimi (protože taková Kristova pokora a tichost není). Naopak zjevně přikazuje, aby každý vycházel bližnímu vstříc, k dobru společného růstu (Římanům 15,2). I svatý Pavel o sobě říká, že se snaží všem vyjít vstříc (1. Korintským 10,33).

Ale když se nemůže zalíbit všem lidem (což nemůže nikdo), nijak ho to nesvazuje ani nermoutí: Bůh a jeho láska mu stačí. … Vezme na sebe jednu podobu, a to Kristovu, což je prostota a upřímnost, kráčí v ní přímo a všem na očích, nehledí, co se nelíbí světu, jen co se líbí Bohu; a když to dělá, spokojí se s tím.

4. Připravenost k veškeré Boží vůli

Za čtvrté si nevybírá, jak by ho Pán Bůh měl vést, co mu má dát nebo nedat, co vzít nebo nevzít, kam a k čemu ho obrátit nebo neobrátit. Jen říká: „Tady jsem, Pane Bože můj! Přikaž, co chceš, nalož se mnou, jak chceš, jen mne posilni ke všemu, co se ti zalíbí.“ A to je naše dokonalost: být pohotově připraveni plnit veškerou Boží vůli, poslušně přijímat z jeho ruky věci těžké i příjemné a být stejně ochotní nastavit záda trestu, jako natahovat ruce pro dary.

Hlubina bezpečnosti v jazyce 21. století Jan Amos Komenský Komenský se znovu ukazuje jako dobrý znalec nejen Písma samotného, ale také lidské duše, lidského života i lidského soužení. Zná dobře lidská pokušení i lidské touhy. Jeho srdce bylo srdcem pastýře Kristových beránků, který hledá pro Boží ovečky cestu na bezpečná místa, na klidné pastviny u pokojných vod. Jeho cílem je najít střed, hlubinu svého vlastního života, která může být v plnosti odhalena jenom tehdy, když všechno dospěje na své místo a neklidné srdce člověka spočine v Bohu. Poutníkova četba, 2017

5. Nežádá vnější dobré věci

Dále nestojí o dobré vnější věci, protože se jich bojí. A to ze tří důvodů, jmenovitě, že jejich užívání je 1) marné, 2) pracné a 3) nebezpečné.

Marné proto, že (jak říká Šalomoun) oko se nenasytí viděním ani ucho slyšením; totiž kdo hledá věci světa, ten nikdy a nikde nenachází, na čem by stavěl. Lidská mysl je hladová a oči nenasytné, nikdy se nemohou nasytit majetku, peněz, slávy, lahůdek, umění ani knih a čehokoli, po čem kdo dychtí. Čím víc kdo má, tím víc chce, jako vodnatelný: čím víc pije a do sebe lije, tím víc žízní. Lidé nechtějí rozumět, že naše žíznivost se nehasí přidáváním, ale ubíráním; stejně jako oheň se nedá uhasit přihazováním dříví, ale ubíráním. Kromě toho se pravdivě zpívá, že ať už si zamilujeme cokoli, vzejde z toho víc žalosti než potěšení; to je spolehlivě ozkoušené.

6. Netečnost vůči trápení

Na rozdíl od světských lidí se nebrání trápení: zdaleka se ho neleká, protože ví, že Bůh ho nedopustí, kdyby mu to nebylo k dobrému; zblízka se nad ním netrápí, protože ví, že když projde přísnou výchovou, přinese to krásné ovoce spravedlnosti (Židům 12,11). Strpí tedy vše, co mu Bůh uloží, všechno, ať už to přichází odkudkoli; a strpí to ochotně… Musí svou mysl utvrdit v Bohu, aby vše, co sesílá, přijímala jemu ke cti. Pokoj, který máme v Bohu, totiž tkví spíš v pokojném snášení utrpení než v necitelnosti vůči němu.

7. Stálost v pokušení

Kdo opravdu obleče Krista, je nepohnutelný v každém pokušení. Ví totiž, že skrze úzkosti ho vede Bůh, a jde za ním přímo, bez ohlížení a kroucení se. Ať svět volá, křičí, hrozí, slibuje, bije, hladí, nadává, prosí, jak chce, nic na něm nevyprosí, nijak ho nevystraší a nic z něho nevytluče. … Kam jsi však od nás odešla, křesťanská statečnosti? Obvykle si počínáme jako první Kristovi učedníci. Máme dost Janů a Jakubů, kteří jsou připraveni usednout s Kristem v království, ale když mají pít hořký kalich, choulí se a tulí, červenají se, vymlouvají a couvají. … Další se podobně přidrží Pána až do lámání chleba: jeden ochotně slouží, druhý kupuje, co je potřeba, třetí odpočívá v jeho klíně, čtvrtý přísahá, že ho neopustí, a jiní se ptají: Jsem to snad já? Jsem to snad já? Ale když začne zatýkání, svazování, plivání, bičování, přibíjení na kříž, tu všichni mizí, různě prchají, diví se Boží prudkosti, říkají, že tohle nečekali, pláčou a kvílí nad Božím hněvem. Jaký to má jiný důvod, než že jejich srdce nebylo zcela upevněné v Bohu a cele mu oddané? … Neučíme se od něj pravdivě, a tak v něm také nenacházíme opravdový odpočinek; a když se ho nedržíme celým srdcem, pak se našich srdcí cele nedrží ani jeho pokoj. Přemýšlejme nad tím.

8. Smělá důvěra

Osmou ctností je jejich statečnost či smělost v Bohu: že jdou bez velkého rozmýšlení, kam jim Bůh přikáže, i kdyby to bylo do vody či do ohně. A proč by nešli, když jdou za Bohem? Vědí, že se mu oddali věčným právem a jsou věčně pod jeho ochranou. Ten, jehož ruka je přikrývá, je všemohoucí, a tak vědí, že spíš všechny živly i propast ustoupí Bohu a jim, než aby se stalo něco zlého jim samotným a jejich spasení. … Komu je Bůh štítem, toho se nepřátelé marně pokoušejí vyděsit. … S námi je ten, který rozkazuje větru a moři, i když zrovna podřimuje (Matouš 8,26).

9. Je vždy spokojen s Pánem Bohem i s bližními

Kromě toho je takový člověk vždy spokojen s Pánem Bohem, ať už s ním nebo s někým jiným nakládá jakkoli, nevkládá se do jeho soudů. Pokud má navíc Boží dary pro pohodlí a ozdobu těla nebo mysli, raduje se z nich jako z Božích darů a chválí Pána Boha. A když nemá, co by měl rád, věří, že mu to Bůh nedal proto, že to není třeba. … Dává-li něco jiným a jemu ne, přemýšlí o tom tak, že oni jsou toho více hodni. Pokud dává nehodným, pak že je chce získat a přemoct svou dobrotivostí, nebo že to dělá, aby je tím oddělil, vyzkoušel a nakonec odsoudil k většímu trestu. Proto nezávidí, … ani se nehněvá, když ho Bůh stíhá tresty: uznává, že Boží vůle je svatá a on sám hříšný a i té kázně nehodný. Své věci neváží a neměří svým rozumem, ale Boží prozřetelností. 

S lidmi je také spokojen, ať dělají cokoli, neboť ví, že všichni stojíme a padáme Bohu, který zná činy i úmysly nás všech. Známkou dobrého člověka je vykládat si všechno dobře: Kristova láska přikazuje bližního spíše omlouvat než obviňovat, přikrývat, ne odkrývat; litovat, ne se vysmívat; učit, a ne týrat; ani se neumí hněvat na nikoho jiného, jen sama na sebe.

10. Pilnost v krocení těla

Proto oddaný člověk raději pracuje sám se sebou, aby se zmocnil sám sebe a byl zcela pánem svého těla. Bídné tělo, i Bohu oddaných lidí, těžko zapomíná na vše, co ho už v Adamovi lákalo. Vrací se ke svým marnostem a nečistotám, a pokud nemá tvrdou kázeň a uzdu, je čím dál tím bujnější, až musí duch umdlévat a hasnout. Tak nechce Bohu oddaný člověk skončit; cvičí tedy tělo, aby nepanovalo, ale sloužilo, nerozkazovalo, ale poslouchalo.

11. Tichost a mlčenlivost

Je i mlčenlivý, krotce a tiše spravuje své věci. Chce se líbit jen Bohu, a tak nemá důvod, proč by se příliš vinul k lidem, lísal se k nim nebo jim vyjevoval svá tajemství. … Vždyť co by hledal u lidí? Radu? Ví, že častěji se člověk od člověka dočká zrady. Dobré zdání? Chápe, že veškerá lidská moudrost se ve skutečnosti spíš podobá snům. Mlčenlivost? Když chce, aby něco nevěděli jiní, mlčí předně sám, a co ví nebezpečného, nikomu nepoví. Ale Bůh je ten, Bůh sám, který je mu vnitřním svědkem, důvěrným zpovědníkem, ve všem tajným rádcem. U něho ví, že ochrání jeho tajemství, a věrně využívá rady, které mu (ne podle zdání, ale podle nezměnitelné moudrosti) na každém rozcestí ukážou cestu.

12. Milování Boha

Zbožný člověk sice rád mluví s jinými o svých věcech i záležitostech jiných lidí, ale jen pokorně a k budování.

Takový člověk zvlášť miluje Boha jako slitovníka, ochránce a svého nejmilejšího a jediného otce. Miluje ho velikou láskou, z celého srdce, jeho jediného, pořád a zadarmo, ne pro mzdu, nejen když se má dobře a krmí se potěšením, ale i když všechno zhořkne. Ví totiž, že milost nebývá bez bolesti a Pán Bůh v tomto životě nerozdává své sladkosti bez hořkosti. Platí, že kdo miluje jen pro svůj zisk a užitek, je nájemník a ne milovník. Boží láska musí být čistá, neposkvrněná postranními úmysly. Duše ponořená v Bohu bez ustání hoří láskou k Bohu, ať už je jí sladko nebo hořko, ať se vidí v nebi nebo v pekle. Rozplývá se láskou k Bohu, nic od něj nečeká, jen se těší tím, že může Boha znát a sloužit mu.

13. Zalíbení ve věčných věcech

Z toho vyplývá poslední věc, o které zpíváme v jedné písni: že jim nevoní nic dočasného, ale jen to, co je budoucí a věčné. A to protože poznává a jasně vidí, že vše zde pod nebem je pomíjivé; i to nejslavnější a nejlíbeznější se ukáže jen na chvíli a pak odchází, pomíjí, mizí jako tekoucí voda. Co by si tu tedy měl oblíbit, když vidí, že se ho nic nechce držet nastálo? A že i on sám zde zůstane jen na okamžik? A zase čeho by se tu bál, když každý strach pomíjí jako blesk a v mžiku se může vynořit naděje? Takový člověk nevidí nic, s čím by si měl dělat starosti ani po čem by měl toužit, jen na věčnosti. Ale věčnost, sama nekonečná věčnost se mu zdá hodna toho, aby na ni myslel, pracoval pro ni, vykupoval její radosti ztrátou zdejších radostí a muka podléháním zdejším mukám. A když to dělá a zaklepe smrt a jeho dočasný život se začne bortit, rád řekne: „Měj se dobře, světe,“ odebere se pryč a vykročí do věčnosti.