Příběh obyčejného kazatele

Vypráví Don Carson

Někteří Bohem mocně obdarovaní pastoři jsou pro církev pozoruhodným darem. Milují svůj lid, správně nakládají s Písmem, vidí mnohá obrácení a jejich služba oslovuje celá pokolení, rozumí kultuře, ve které žijí, aniž by se jí nechali ochočit. Jsou silní v teologii a ukáznění v osobním životě. Není třeba, abych vám je vyjmenovával: některé sami znáte a stejně jako já jim vděčíte za povzbuzení i za výzvy. Některé z nich ovšem tíží obrovská břemena, která přihlížející křesťané snadno nepostřehnou. Přestože sami žádná podobná pokušení nezažíváme, jsme Bohu za takové křesťanské vedoucí z minulosti vděčni a modlíme se za ty současné.

Většina z nás však slouží na skromnějších „políčkách“. Většina kazatelů zpravidla nekáže tisícům, natož desetitisícům. Nenapíšou vlivné knihy, nepovedou početné týmy a nikdy nezažijí větší než jen skromný
růst sboru. Budou se ze všech sil věnovat péči o staroušky, navštěvování, poradenství, biblickým hodinám a kázání. Některým se dostane tak malé podpory, že si i sborový zpravodaj budou připravovat sami. Možná ani není v jejich silách rozpoznat, zda na omezeních v oblasti jejich služby nese vinu spíše zvláštní obtížná situace v místě, nebo jejich vlastní nedostatečnost. Občas vrhnou roztoužený pohled na „úspěšné“ křesťanské organizace. Mnozí z nich se budou účastnit konferencí sponzorovaných uctívanými vedoucími a vracet se s trochu smíšenými pocity – na jedné straně vděčni a povzbuzeni, a přitom s žárlivým pocitem vlastní nedostatečnosti a viny.

Většina z nás – řekněme si to na rovinu – jsme obyčejní kazatelé. K takovým patřil i taťka. Tato knížečka je skromným pokusem dát zaznít hlasu a službě jednoho obyčejného kazatele, neboť takoví služebníci nás mohou mnohému naučit.