Proč jsme spaseni právě skrze víru?
Odpovídá Charles Haddon Spurgeon
Proč je zrovna VÍRA nástrojem spásy? To je bezpochyby častý dotaz. „Milostí jste spaseni skrze víru“ je skutečně učení Písma svatého a Boží zřízení, ale proč je tomu tak? Proč byla vybrána víra, a ne naděje, láska nebo trpělivost?
Když se chceme pokusit odpovědět na takovou otázku, je na místě, abychom zůstali pokorní, neboť Boží cesty pro nás nejsou vždy pochopitelné, ani nám není dovoleno je domýšlivě zpochybňovat. Pokorně odpovídáme, že nakolik jsme schopní posoudit, byla víra vybrána jako nástroj milosti, protože je přirozeně uzpůsobená k tomu, aby přijímala. Představ si, že bych chtěl dát almužnu nějakému žebrákovi – určitě bych mu ji vložil do rukou. Proč? Inu, asi by nebylo moc vhodné strčit mu ji ucha nebo položit na nohu, když se zdá, že právě ruka byla stvořena, aby přijímala. Podobně je v duchovní rovině víra stvořená k tomu, aby přijímala – slouží jako ruka a hodí se k tomu, abychom právě jí přijímali milost.
Dovol mi říct to velmi prostě. Víra, která přijímá Krista, dělá něco stejně jednoduchého jako tvoje dítě, když od tebe přijímá jablko, které jsi mu nabídl a slíbil, pokud si pro ně přijde. I když se tady důvěra a přijímání vztahuje jenom na jablko, přesně to samé dělá víra, která se chce chopit věčné spásy. Tak jako dětská ruka drží ono jablko, tak se tvá víra může chopit Kristova spasení. Dětská ruka jablko ani nestvořila, ani nijak nevylepšila, ba ani si ho nezasloužila, jen si ho bere. Víru si Bůh zvolil, aby přijímala spasení, protože nepředstírá, že ho sama vytvořila, ani že mu nějak napomáhá, ale je spokojená, když ho smí pokorně přijmout. „Víra je jazyk, který prosí o odpuštění, ruka, která ho přijímá, a oko, které ho vidí, ale není to zlato, za které by bylo možné si odpuštění koupit.“ Víra nemá žádné vlastní zásluhy, ale ve všem spoléhá na Kristovu krev. Stala se dobrým sluhou, který přináší duši bohatství Pána Ježíše, sluhou, který přiznává, odkud ono bohatství bere a že je má svěřené jen a jen z milosti.
Dále, víra byla bezpochyby zvolena také proto, že všechnu slávu přenechává Bohu. Skrze víru jsme spaseni milostí a kvůli milosti není možné, abychom se tím vychloubali, neboť pýchu nemůže Bůh vystát. „Hospodin… zdálky pozná domýšlivce“ (Ž 138,6) a nijak zvlášť netouží přijít k někomu takovému blíž. Nehodlá udílet spásu způsobem, který by v nás vyvolal či podporoval pýchu. Pavel říká: „… není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2,9). Víra tedy vylučuje jakékoliv vychloubání. Ruka, která přijímá almužnu, přece nebude tvrdit: „Měli byste mi poděkovat za to, že jsem ten dárek přijala;“ to by nedávalo smysl. Když ta stejná ruka dává chléb do úst, neříká přece tělu: „Poděkuj mi, když tě krmím.“ Práce, kterou ruka vykonává, je sice velmi důležitá, ale také nesmírně jednoduchá, a ona nikdy nevyžaduje žádnou zvláštní chválu za to, co dělá. Právě tak si Bůh vybral víru, aby přijímala onen nevýslovně vzácný dar Jeho milosti, protože víra si to nemůže přičítat jako zásluhu, ale bude oslavovat milostivého Boha, od kterého pochází vše dobré. Víra vkládá korunu na tu správnou hlavu, a proto i Pán Ježíš vložil korunu na hlavu víry, když řekl:
Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji! (Lk 7,50)
Dále, Bůh vybral víru jako nástroj spásy proto, že je to spolehlivý způsob, jak spojit člověka s Bohem. Když se člověk svěří Bohu, vznikne mezi ním a Bohem spojení, skrze které plyne do našeho života požehnání. Víra nás zachraňuje, protože nás nutí přimknout se k Bohu a tak nás s Ním spojuje. Následující přirovnání jsem už použil mnohokrát, ale stejně ho zopakuji, protože mne žádné lepší nenapadá. Říká se, že před lety se nad Niagarskými vodopády převrhl člun a dva muže, kteří se ve člunu plavili, už proud unášel nezadržitelně k bouřícím hlubinám, když se nějakým lidem na břehu podařilo hodit oněm dvěma lano a oba se ho pevně chytili. První se držel jako klíště a nakonec ho bezpečně vytáhli na břeh, ale druhý zahlédl velikou plovoucí kládu a nemoudře se pustil provazu a chytil se jí, protože byla mnohem větší než provaz a lépe se jí drželo. Ale běda, kláda i s mužem, který se jí držel, se zřítila do nenasytné propasti, protože nebyla nijak spojená s břehem. Člověku, který na ni spoléhal, nakonec nebylo k ničemu, že je kláda veliká; aby ho donesla do bezpečí, potřebovala by spojení s břehem. Podobně tak pokud člověk vkládá důvěru do svých skutků, svátostí nebo čehokoli podobného, nebude zachráněn, protože mezi ním a Kristem není žádné spojení, zatímco víra, ač se může zdát slabší než ten nejtenčí provázek, spočine v rukou mocného Boha na břehu; za spojovací lanko tahá nekonečná síla a nakonec vytáhne člověka ze zkázy. Jak vzácná a požehnaná je víra, vždyť nás spojuje s Bohem!
Bůh si dále vybral víru, protože z ní pramení všechny činnosti. Víra leží u kořene všeho dokonce i v těch nejobyčejnějších a nejběžnějších záležitostech. Myslím, že se nezmýlím, když dokonce prohlásím, že ve skutečnosti neděláme nic, co bychom nevykonali skrze nějaký druh víry. Když se procházím ve své studovně, věřím, že mě nohy unesou. Člověk jí, protože věří, že jídlo potřebuje k životu, chodí do práce, protože věří, že peníze, které dostává, mají nějakou hodnotu, šek přijme, jen když věří, že ho banka uzná a proplatí. Kolumbus objevil Ameriku, protože věřil, že na druhé straně oceánu je nějaký jiný kontinent, a první přistěhovalci Ameriku osídlili, protože věřili, že Bůh bude na těch kamenitých pobřežích s nimi. Většina hrdinských činů se zrodila z víry; víra je schopná skrze člověka, ve kterém přebývá, dělat zázraky, ať už k dobrému nebo ke zlému. Ve své nejčistší formě je víra vše přemáhající síla, která se dotýká všech druhů lidské činnosti. Je možné, že víru v Boha nejvíc zesměšňuje právě ten, kdo má víry v její zlé podobě nejvíce. A opravdu, takoví lidé často propadají nesmyslné a lehkovážné důvěřivosti, která by byla až směšná, jen kdyby se neprojevovala tak hanebným způsobem. Bůh dává spasení víře, protože tím, že v nás vytváří víru, se dotýká zdroje a pramene všech našich emocí i činů. Dalo by se říct, že začíná s baterií, a když ji má ve svých rukou, může vyslat svatou elektřinu do každé části naší bytosti. Když věříme v Krista a naše srdce patří Bohu, pak jsme zachráněni z hříchu a pohybujeme se směrem k pokání, svatosti, horlivosti, modlitbě, posvěcení a dalším úžasným věcem. „Čím je olej kolům, kyvadlo hodinám, křídla ptákům, plachty lodím, tím je víra všem svatým povinnostem a službám.“ Měj víru a ostatní milosti budou následovat a držet se pevně správného kurzu.
Víra má dále moc vzbudit v člověku lásku, která pak jedná. Posiluje naši náklonnost a táhne naše srdce za těmi nejlepšími věcmi. Ten, kdo Bohu věří, bude Ho bezpochyby i milovat. Víra je sice především záležitost rozumu, ale stejně tak pramení i ze srdce. „Srdcem věříme k spravedlnosti“ a tak Bůh dává spásu víře, protože bydlí hned vedle náklonnosti a to je blízká příbuzná lásky. A láska je pak matkou a chůvou každého svatého citu i činu. Milovat Boha znamená poslouchat Ho, a stejně tak milovat Boha znamená žít svatý život. Pokud člověk miluje Boha a svého bližního, znamená to, že je proměňován do podoby Kristova obrazu – a to je spasení.
Navíc víra vytváří pokoj a radost. Ten, kdo ji má, neustále odpočívá, je klidný, šťastný a radostný, a tak se připravuje na život v nebi. Bůh dává všechny nebeské dary víře především z toho důvodu, že právě víra v nás vypůsobí život a zformuje nového ducha, jehož sláva se plně ukáže na věčnosti, v onom lepším a dokonalejším světě. Víra nám zaopatřuje zbroj pro pozemský život a zajišťuje vzdělání pro život budoucí. Dává člověku sílu žít i umírat beze strachu, připravuje ho jak na činnou službu, tak na snášení utrpení, a tak není divu, že si ji Pán vybral jako toho nejvhodnějšího prostředníka pro zprostředkování Jeho milosti v našem životě, strážce, který nás střeží pro budoucí slávu.
Víra pro nás bezpochyby dělá něco, co nikdo jiný nedokáže – dává nám radost a pokoj a díky ní vcházíme do odpočinutí. Proč se tedy lidé vůbec snaží získat spasení jinými způsoby? Jeden starý kazatel říkával: „Služebník, kterému nakázali otevřít dveře, a on se je snaží ramenem vší silou vyrazit, je pěkný hlupák – dveře se ani nehnou a on nemůže vejít, ať vyvine jakoukoli sílu. Jiný přijde s klíčem, bez problémů odemkne dveře a hned vstoupí. Ti, kdo by chtěli být spaseni díky svým skutkům, buší na nebeskou bránu bezvýsledně, ale víra je klíč, který ji okamžitě otvírá.“ Čtenáři, chopíš se onoho klíče? Pán ti přikazuje, abys věřil v Jeho drahého Syna, a tak kéž bys to udělal – pokud tak učiníš, budeš žít. Copak evangelium nezaslibuje: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen“ (Mk 16,16)? Jaké námitky bys mohl mít proti tomuto způsobu spásy, kdy se člověk cele svěřuje milosti a moudrosti našeho milosrdného Boha?
Z knihy Charlese Haddona Spurgeona Jedině milostí
kniha:https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/jedine-milosti-ch-h-spurgeon.html
e-kniha: https://www.poutnikovacetba.cz/e-knihy/jedine-milosti-ch-h-spurgeon-e-kniha.html
MP3: https://www.poutnikovacetba.cz/audioknihy-k-poslechu/mp3-ke-stazeni-jedine-milosti-c-h-spurgeon.html
S přáním Božího pokoje,
vaši Jan a Iva Suchých
- Published in
