Odpovídá R.C. Sproul.

Proč je milost nezbytná? Kvůli osvobození a usmíření s Bohem. Bez milosti jsem ponechán ve svém pádu a musím se postavit božímu soudu sám, dle svého vlastního chování.

          Myšlenka posledního soudu není v naší kultuře populární. Kázání o zlu, ohni a věčném zatracení již není oblíbené. Převažuje názor, že stačí umřít, abychom vešli do Království Božího. Lidé si myslí, že Bůh je tak „milující”, že mu ve skutečnosti zase tak příliš nezáleží na tom, zda žijeme podle jeho zákona. Zákon máme, abychom se měli čeho držet, ale když zakopneme a spadneme, náš nebeský dědeček pouze přimhouří oči a řekne: „Kluci jsou kluci.” Očekáváme od Boha, že se na nás bude dívat (nebo na nás dohlížet), bude mhouřit oči, tolerantně se usmívat a říkat: „No dobře, nikdo není dokonalý.”

Myslím, tedy věřím ,Kniha „MYSLÍM, TEDY VĚŘÍM“ obsahuje dobré a běžnému člověku srozumitelné odpovědi na vážně myšlené otázky, týkající se pravdivosti křesťanské víry Dokázala věda vyvrátit existenci Boží? Je úzkoprsé a fanatické věřit, že k Bohu vede jenom jedna cesta? Půjdou lidé, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, do pekla? Na co lidé potřebují náboženství, když život plyne hladce? Věří křesťané v Boha, protože potřebují berličku, aby mohli čelit životním těžkostem? Jestliže existuje Bůh, proč je na světě tolik zla? Existuje život po smrti? Prodejní cena: 180,- Kč.  Koupit zde. Poutníkova četba, 2019

Vůči svatosti jsme „imunní” a vyrovnáváme se s tím tak, že se „přátelíme” s hříchem. Protože jsme všichni nedokonalí, považujeme tuto nedokonalost za důležitou. Očekáváme, že jestli nás Bůh bude volat k odpovědnosti za naše životy, bude nás hodnotit podle ostatních. Hřešili jsme hodně, ale naše hříchy nejsou tak vážné, a Bůh by nás jistě za ně nikdy nepotrestal. Tyto předpoklady jsou nebezpečné a neuvážené. Jeden z důvodů, proč nechápeme, jak naléhavě potřebujeme milost, je fakt, že máme úplně jiný systém hodnot než Bůh. Představte si, že jsme pověřeni sestavením desíti absolutních zákonů, kterými by se měl řídit nějaký národ. Kolik z nás by do seznamu zařadilo příkaz vážit si rodičů? Kolik z nás by zařadilo zákaz dychtit po majetku jiného člověka? Kolik z nás by zařadilo obtížný zákaz nebrat Boží jméno do úst nadarmo? Naše priority a hodnoty se jednoduše neshodují s Božími.

          Postavme problém hodnot jinak a zvažme tu nejdůležitější povinnost ze všech. Bůh nám říká, že nejdůležitějším přikázáním je milovat Pána, našeho Boha, celým svým srdcem, duší, myslí a silou, a milovat svého bližního tak, jako milujeme sami sebe. Toto přikázání je děsivé. Znáte někoho, kdo miluje Boha celým svým srdcem? A co celou svou myslí? Sžírá nás vášeň znát Boha a pečlivě studovat jeho Slovo? Znáte někoho, kdo miluje každého člověka na světě tak moc, jako miluje sám sebe? Já vím, že jsem nikdy Boha nemiloval celým svým srdcem ani 60 sekund svého života.

          Nikdo nedodržuje nejdůležitější přikázání. Tak jaký je problém? Jestliže nikdo tento konkrétní zákon nedodržuje, nemůže být tak důležitý. Přesto jej Bůh nazývá nejdůležitějším přikázáním. Co když považuje porušení tohoto zákona za největší přestupek? Co když jsme s konečnou platností podle tohoto zákona souzeni? Potřebovali bychom pak milost?

          Zvažte důsledky nejdůležitějšího přikázání. Je tento zákon dobrý? Představte si, že bychom jej všichni absolutně dodržovali. Veškerá žárlivost, neupřímnost, krádeže a násilí by zmizely ze země. Nikdo by nikdy nepodváděl, nepomlouval či neutiskoval druhé lidi. Boha by si všichni všude vážili. Na celém světě by vládla spravedlnost a láska. Když nejsme schopni dodržovat Boží zákon, neznamená to pouze ztrátu utopistické společnosti, znamená to, že jsme se neprovinili ničím menším než kosmickou velezradou. Naše nejmenší hříchy jsou povstáním proti Stvořiteli nebe a země. Když hřešíme, odmítáme se podvolit jeho autoritě a jeho vládě. Bůh to bere osobně a velmi vážně.

          Ale máme přece zadní vrátka. Když přemýšlíme o Božím zákoně, neznepokojujeme se přehnaně. Víme, že Bůh je Bůh lásky a žádného z nás by nakonec nenechal na pospas zkáze.

          Nyní hovoříme o milosti. Slyšeli jsme, že Bůh je milostivý, a tak se nemáme čeho obávat. Hádám, že milost potřebujeme, ale i tak nemusíme být nábožní, Vždyť Bůh přece dává milost každému. Bůh, protože je milující, musí každého omilostnit. Milující božstvo nedovolí, aby byl někdo ponechán na pospas zkáze. Nevyžaduje láska, aby nakonec dal Bůh svoji milost každému? Takový předpoklad o spáse je tím nejnebezpečnějším předpokladem ze všech.

          I přestože je Boží milost hojná a opravdu úžasná, přestože Bůh rozdává milost svobodně a ve velikém množství, nikdy nesmíme milost brát za samozřejmost. Nic Boha nenutí, aby byl milostiv, dokonce ani jeho láska. Je-li milost vynucená, přestává být milostí. Milost přestává být milostí, snažíme-li se zasloužit si ji. Je-li Bůh povinen milost udělit, již to není milost. Když si myslíme, že Bůh musí být milostiv, pleteme si milost se spravedlivostí. Nejstrašlivější chybou by bylo ve skrytu srdce si myslet, že nám Bůh svou milost tak nějak „dluží.” Jakmile takto začneme uvažovat, je na čase vrátit se k Bibli a studovat zákon. Jakmile se proti Bohu vzbouřím, nedluží mi nic. Zoufale jeho milost potřebuji a bez ní jistě zahynu, ale nikdy ji nemohu od Boha vyžadovat.

          Nemusíme být nábožní tak, že se budeme oblékat určitým způsobem, budeme hovořit o určitých náboženských klišé či že nasadíme umělý úsměv. Ale měli bychom být nábožní v tom smyslu, že budeme plně závislí na Boží milosti, a že budeme přičinlivě využívat prostředky spásy, které nám Bůh poskytl. Pokání a víra jsou naprosto nezbytné. Boží milost je spojena s požadavky. Pro toho, kdo zažil milost odpuštění, se tyto požadavky stávají příležitostí, jak vyjádřit vděčnost. Za milost jsme poslušní. Poslušní bychom měli být ne proto, že nám to zajistí vstup do Království nebeského, ale proto, že tím uctíváme Krále, který nám tento vstup již zajistil. Milost je souhrnem veškeré teologie. Vděčnost je souhrnem veškeré etiky.

Základní myšlenky k zapamatování

1. Humanisté nepotřebují náboženství, protože jsou přesvědčeni, že lidské srdce je v podstatě dobré. I přesto, že humanismus jako „ismus” sdílí s křesťanstvím mnoho společných hodnot, humanistické pojetí „dobra” je v rozporu s Ježíšovým pojetím „dobra.” Humanistické měřítko dobra musí být nastaveno tak nízko, aby mu i průměrný člověk byl schopen důsledně dostát. Božským měřítkem dobra je dokonalost.
2. Bohatý mladý panovník neuspěl ve svém usilování o spásu, protože byl „dobrý.” Chtěl získat toto dědictví, ale nechtěl být závislý na milosti. Ježíš se snažil mladému muži říct, že nedodržoval všechna přikázání po celý život. Dokázal mu to tím, že jej požádal, aby prodal veškerý svůj majetek a následoval jej – aby poslechl první přikázání: „Já budu jediným tvým Bohem.” Mladý muž to nedokázal. Nechtěl věčný život, nemohl-li se spolehnout na to, že mu jej zabezpečí jeho vlastní počestnost.
3. Bůh vyžaduje dokonalost od nedokonalých tvorů. Nemůžeme být dokonalí, protože nemáme „morální schopnost” být dokonalí. Možná máme „přirozenou schopnost”, protože všichni máme potřebné vybavení, ale netíhneme morálně k Bohu.
4. Člověk má svobodnou vůli – můžeme si vybrat, co chceme. Hřešíme, protože chceme hřešit. V každém daném momentě děláme, co chceme.
5. Jsme „zodpovědní” za Adamův pád, protože Adam nás dokonale reprezentoval. Rodíme se padlí a svázáni hříchem, proto potřebujeme milost.
6. Bůh nám nikdy milost nedluží. Milost není totéž co spravedlnost. Kdyby se s námi Bůh vypořádával pouze na základě spravedlnosti, všichni bychom zahynuli.

Z knihy R.C Sproula Myslím, tedy věřím

kniha:https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/myslim-tedy-verim-r-c-sproul.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých