Jak poznám, že opravdu patřím Kristu?
Odpovídá: Jan Amos Komenský
Neomylné známky oddaných:
Proto se nyní podíváme, jak se chovají Bohu oddaní lidé, aby si to každý člověk vzal k srdci jako měřítka, podle kterých bude rozsuzovat sám sebe, i jako zrcadlo povinností, v nichž se má cvičit.
1. Ustavičné zabývání se Bohem
Předně je takový Boží člověk více v nebi než na zemi, více s Bohem než s lidmi. Přebývá sice v těle a na světě, ale ani v jednom ani v druhém nemá zalíbení, a tak tu na ničem nelpí. Opravdu přebývá v těle jako v chaloupce, kterou má na čas propůjčenou: aby v ní mohl pokojně bydlet podle Boží vůle, šetří si ji, opravuje, látá, podpírá a přikrývá; všechno podle potřeby, nic zbytečně. Ve světě pak bydlí jako na bojišti, na které ho postavil Bůh; vždy se dívá, odkud přichází jaký útok, udatně si počíná tváří v tvář ďáblu a jiným nepřátelům (nehájí a nebrání tělo a své pohodlí, jen hrad svědomí). Ale jeho vlastní, domovský a zamilovaný příbytek je v nebi, kde má své občanství a poklady.
2. Základ pravdy při každém zkoumání
Za druhé se zvlášť a především stará, aby znal Boží vůli a řád spravedlnosti pro všechny věci a věděl, čeho se má bez odchylek držet. Jistě nemůže trpět, aby se jeho záležitosti a slova zakládaly na nejistotách, jak tomu bývá ve světě. Jde ve všem ke kořeni, aby věděl a viděl, co k dané věci říká Boží či lidská spravedlnost, co s sebou nese nebo nenese přirozený řád, jeho povinnosti, svědomí a zákon lásky, a postupoval podle toho. Když pro každou věc nalezne pravdivý základ (jak jen to umožňuje lidská nedokonalost), stojí na něm a neustupuje z něj ani kvůli protivenství ani vábení světa.
3. Vázáni samotným Bohem a svědomím
Takový tedy nepřijímá svá pravidla, ani zákony jiných, aby něco činil nebo nečinil podle jejich či svého zalíbení. Je vázán jen svým Bohem a jeho vůlí a nechce se líbit nikomu kromě samotného Boha, protože ví, že Bohu na něm tolik záleží.
Ne že by úmyslně nebral ohledy na lidi a pohrdal jimi (protože taková Kristova pokora a tichost není). Naopak zjevně přikazuje, aby každý vycházel bližnímu vstříc, k dobru společného růstu (Římanům 15,2). I svatý Pavel o sobě říká, že se snaží všem vyjít vstříc (1. Korintským 10,33).
Ale když se nemůže zalíbit všem lidem (což nemůže nikdo), nijak ho to nesvazuje ani nermoutí: Bůh a jeho láska mu stačí. … Vezme na sebe jednu podobu, a to Kristovu, což je prostota a upřímnost, kráčí v ní přímo a všem na očích, nehledí, co se nelíbí světu, jen co se líbí Bohu; a když to dělá, spokojí se s tím.
4. Připravenost k veškeré Boží vůli
Za čtvrté si nevybírá, jak by ho Pán Bůh měl vést, co mu má dát nebo nedat, co vzít nebo nevzít, kam a k čemu ho obrátit nebo neobrátit. Jen říká: „Tady jsem, Pane Bože můj! Přikaž, co chceš, nalož se mnou, jak chceš, jen mne posilni ke všemu, co se ti zalíbí.“ A to je naše dokonalost: být pohotově připraveni plnit veškerou Boží vůli, poslušně přijímat z jeho ruky věci těžké i příjemné a být stejně ochotní nastavit záda trestu, jako natahovat ruce pro dary.
Hlubina bezpečnosti v jazyce 21. stoletíJan Amos Komenský
|