Charles Leiter

Odpovídá Michael Reeves

Duch života

On je „Pánem, dárcem života“ – to je první informace, kterou Nicejské vyznání říká o Duchu. Na počátku Duch v podobě holubice oživil stvoření a vdechl do něj život. Podobně dává Duch nový život – nejprve Ježíši v hrobě (Ř 8,11), a poté nám.

Takové prohlášení je samo o sobě velmi hluboké, neboť z něj vyplývá, že nemáme život sami v sobě. Závisíme zcela na Duchu. A pokud jsme byli takto stvořeni, o co více to pro nás platí nyní! Neboť když se Adam a Eva ve třetí kapitole Genesis odvrátili od Boha, obrátili se k smrti. Výsledkem je, že my všichni přicházíme na svět duchovně mrtví, mrtví ve svých vinách a hříších (Ef 2,1). „Smrt“ zde samozřejmě nevyjadřuje neexistenci, spíše ukazuje na to, že se naše srdce podobně jako Adamovo a Evino, odvrátila od Hospodina. Přirozeně milujeme jiné věci a toužíme po nich – obzvláště po sobě samých – a netoužíme po Bohu, po zdroji života.

To je opravdový problém, neboť se rodíme k tomu, abychom následovali svá srdce, abychom dělali, co sami chceme. Stejně jako Adam a Eva následovali žádosti svých srdcí, když poprvé zhřešili, pokračujeme v tom i my. „Člověk uvažuje v srdci o své cestě...“ (Př 16,9). Ale pokud netoužíme po Pánu života, pokud po něm naše srdce neprahnou, pak si jej nikdy nezvolíme, a musíme zůstat uvězněni ve smrti. V našem nitru se nenachází žádná naděje života. Martin Luther proto napsal, že víra v Ducha především znamená, že „vlastním rozumem ani silou nemohu věřit v Ježíše Krista, svého Pána, nebo k němu přijít. Ale Duch svatý mě povolal skrze evangelium.“

Číst dál

Odpovídá David Brainerd

Když se vynikající americký teolog Jonathan Edwards po dokončení studia připravoval na službu kazatele, žil několik měsíců v domě svého otce v East Windsoru. Zde vypracoval seznam sedmdesáti předsevzetí, která se stala měřítkem jeho života. S cílem uchovat tato „Předsevzetí“ a vzhledem k tomu, že nám dávají nahlédnout do Edwardsovy metodické mysli, sebekázně a sžíravé touhy oslavovat celou svou bytostí Boha, uvádíme je zde v plném znění:

 „Protože jsem usoudil, že bez Boží pomoci nic nesvedu, pokorně ho skrze jeho milost v Kristu prosím, aby mě uschopnil uvedená předsevzetí dodržovat v případě, že jsou v souladu s jeho vůlí.

Tato předsevzetí si budu čist pravidelně jednou týdně.

1. Rozhoduji se neustále dělat to, co podle mého uvážení přinese největší slávu Bohu a co pro mě bude dobré, užitečné a příjemné, a to bez ohledu na čas, ať už nynější nebo nespočet věků budoucích. Rozhoduji se dělat vše, co považuji za svou povinnost, a to především pro blaho lidstva obecně. Rozhoduji se činit tak navzdory těžkostem, se kterými se setkám, bez ohledu na jejich množství a jakkoli budou velké.
2. Rozhoduji se neustále se snažit nacházet nove prostředky a způsoby, jak dosahovat výše uvedených věcí.
3. Rozhoduji se, že pokud někdy padnu a zlhostejním natolik, že opomenu dodržet některá ze svých předsevzetí, až opět přijdu k sobě, budu činit pokání ze všeho, na co si vzpomenu.
4. Rozhoduji se, že nikdy nebudu dělat nic malého ani velkého, ať už v duši nebo těle než to, co přináší slávu Bohu; ani se tím nestanu, ani to nebudu trpět, pokud se tomu budu moci nějak vyhnout.
5. Rozhoduji se nikdy neztratit ani trochu času, naopak budu jej využívat tak užitečně, jak jen budu schopen.
6. Rozhoduji se, že dokud budu živ, budu žít ze všech svých sil.
7. Rozhoduji se nikdy neudělat nic, co bych se bál udělat v poslední hodině svého života.
8. Rozhoduji se ve všech ohledech jednat slovem i skutkem tak, jako by nikdo jiný nebyl natolik mrzký jako já a jako bych spáchal tytéž hříchy nebo měl tytéž slabosti nebo vady jako druzí; povědomost o jejich selháních nevyužiji k ničemu jinému než k tomu, abych se sám zastyděl, a jako příležitost k vyznání svých vlastních hříchů a běd před Bohem.
9. Rozhoduji se při každé příležitosti přemýšlet o svém umírání a běžných okolnostech, provázejících smrt.
10. Rozhoduji se vždy, když pocítím bolest, přemýšlet o bolestech mučedníků a utrpeních pekla.

Číst dál

Odpovídá Jonathan Edwards

Zbožnost těch nejvýznačnějších svatých Bible byla zbožností svatých emocí. Abych tuto pravdu dokázal, budu se zabývat konkrétně třemi velkými svatými a samotným jejich Mistrem.

Nejprve budeme uvažovat nad králem Davidem, mužem podle Božího srdce, který nám zanechal živoucí podobu své zbožnosti v Žalmech. Tyto svaté písně nejsou ničím jiným než přívalem oddaného a svatého citu. V nich pozorujeme pokornou a žhavou lásku k Bohu, obdiv k jeho svaté dokonalosti a k jeho úžasnému dílu a touhu a žízeň duše po Hospodinu. Vidíme potěšení a štěstí v Bohu, něžnou a dojemnou vděčnost za jeho obrovskou dobrotu a svatou radost v jeho přízni, dostatečnosti a věrnosti. Vidíme lásku a potěšení z Božího lidu, obrovské potěšení z Božího slova a jeho přikázání, smutek pro Davidův vlastní hřích a pro hříchy ostatních a vášnivou horlivost pro Boha a proti Božím nepřátelům.

Davidova vyjádření svatých emocí v Žalmech jsou pro nás nanejvýš důležitá. Žalmy jsou nejen vyjádřením zbožnosti tak významného svatého, jakým byl král David, ale Duch svatý je inspiroval také proto, aby je věřící mohli zpívat při veřejném uctívání v době Davidově i v každé další.

Číst dál