V oné době [rok 336] vedl církev v Konstantinopoli Alexandr. Byl to Boží věci oddaný biskup, jehož kvality se jasně projevily ve sporu s Ariem. Když Arius dorazil do města, lidé se rozdělili na dvě frakce a ve městě byl zmatek. Někteří trvali na tom, že je třeba přijmout nicejské vyznání, jiní argumentovali tím, že Ariovy názory odpovídají zdravému rozumu. Alexandr se tak dostal do velmi obtížné situace, zejména když Eusebius z Nikomedie vehementně hrozil, že Alexandra zbaví jeho funkce, pokud nepřipustí Aria a jeho žáky k večeři Páně… Když již nevěděl jak dál, dal Alexandr vale lidské moudrosti a hledal útočiště v Bohu, vytrvale se postil a nepřestával se modlit. Aniž by to někomu řekl, zavřel se v kostele nazývaném „Pokoj“, šel k oltáři, padl tváří na zem u stolu Páně a v pláči se vroucně modlil. Tak strávil mnoho dní a nocí. A Bůh mu dal, co tak toužebně hledal. Jeho modlitba totiž zněla: „Jsou-li Ariova hlediska správná, ať se nedočkám dne, který císař stanovil k jejich projednání. Je-li však pravá moje víra, ať Arius, jako autor tohoto zla, pocítí zasloužený trest za svou bezbožnost…“

2000 let Kritovy moci 1. díl: doba církevních otců Nick R. Needham Kniha vznikla z hlubokého přesvědčení autora, že dnešní křesťané mohou mít nesmírný užitek z poznání, co vše dělal Bůh v průběhu historie. Mocné činy Ježíše Krista neskončily s událostmi zaznamenanými v knize Skutků. V každém dalším století pokračuje všemohoucí Bůh ve svém díle, které dnes lidé mohou poznávat, když se podívají, jak křesťané předchozích generací čelili přicházejícím výzvám. 2000 let Kristovy moci je vícesvazkové dílo o dějinách církve. Je akademicky spolehlivé, a přitom napsané lehkým a čtivým stylem, díky němuž je přístupné každému, kdo se zajímá o historii církve. První díl knihy 2000 let Kristovy moci zahrnuje období od 1. století do počátku středověku. Zabývá obdobím církevních otců a obsahuje příběhy mučedníků, jako byli Blandina a Polykarp, teologů, jako byli Atanáš a Augustin z Hippo, a kazatelů, jako byl Jan Zlatoústý. Řekli o knize: Kniha je užitečná, jelikož přístupným způsobem přibližuje hlavní dějovou linii historie církve v průběhu prvních staletí. Každá kapitola je zakončena výběrem z dobových křesťanských spisů autorů, o nichž se v kapitole hovoří. To znamená, že se nejen dozvíme, čemu určití lidé věřili, ale můžeme si přečíst i některé úryvky z jejich díla – a ty jsou často nesmírně poučné. -- Martin K. Bussey (přednášející teologie, Africa International University, Keňa) Poutníkova četba, 2022

Číst dál

Synova rovnost s Otcem   

Skrze tyto muže [ariánce] přichází nevěra či spíše nebiblický judaismus s pohanskými předsudky. Kdokoli, kdo zastává tyto názory, se již nemůže nazývat křesťanem, neboť jde o názory, které jsou v příkrém rozporu s Písmem. Tak např. Jan říká „Na počátku bylo slovo…“ (Jan 1,1), ovšem tito muži říkají: „On neexistoval předtím, než byl počat.“ A Jan také napsal: „A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu“ (1. Janova 5,20). Avšak tito muži v rozporu s tím tvrdí, že Kristus není pravý Bůh a Písmo jej nazývá „Bohem“, neboť dává tento titul i jiným stvořeným bytostem, a to na základě jeho účasti [jako stvořené bytosti] na božské podstatě. Apoštol Pavel odsuzuje pohany za to, že uctívají stvoření, když říká: „… a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli…“ (Římanům 1,25). Když tedy tito muži říkají, že Pán Ježíš je stvořená bytost a jako stvořenou bytost jej uctívají, jak se liší od pohanů? Zastávají-li ono stanovisko, což nesvědčí uvedený oddíl proti nim a nenapsal jej požehnaný Pavel k jejich odsouzení? Pán také praví: „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30), jakož i: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). Apoštol Pavel, kterého Kristus poslal kázat, o něm říká: „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty…“ (Židům 1,3). Ovšem tito lidé se odvažují oddělovat Syna od Otce a tvrdí, že Synovi je cizí Otcova podstata a věčnost. Bezbožným způsobem jej představují jako bytost, která se mění, a neuvědomují si, že tím staví Krista do pozice, kdy není jedno s Otcem, nýbrž je jednou ze stvořených věcí. Kdo ale nevidí, že nelze oddělit jas od světla? Jas patří svou povahou ke světlu a existuje společně s ním, a nevzniká až po něm. 

Athanasius, Dopis egyptským biskupům, kapitola 13

.

2000 let Kritovy moci 1. díl: doba církevních otců Nick R. Needham Kniha vznikla z hlubokého přesvědčení autora, že dnešní křesťané mohou mít nesmírný užitek z poznání, co vše dělal Bůh v průběhu historie. Mocné činy Ježíše Krista neskončily s událostmi zaznamenanými v knize Skutků. V každém dalším století pokračuje všemohoucí Bůh ve svém díle, které dnes lidé mohou poznávat, když se podívají, jak křesťané předchozích generací čelili přicházejícím výzvám. 2000 let Kristovy moci je vícesvazkové dílo o dějinách církve. Je akademicky spolehlivé, a přitom napsané lehkým a čtivým stylem, díky němuž je přístupné každému, kdo se zajímá o historii církve. První díl knihy 2000 let Kristovy moci zahrnuje období od 1. století do počátku středověku. Zabývá obdobím církevních otců a obsahuje příběhy mučedníků, jako byli Blandina a Polykarp, teologů, jako byli Atanáš a Augustin z Hippo, a kazatelů, jako byl Jan Zlatoústý. Řekli o knize: Kniha je užitečná, jelikož přístupným způsobem přibližuje hlavní dějovou linii historie církve v průběhu prvních staletí. Každá kapitola je zakončena výběrem z dobových křesťanských spisů autorů, o nichž se v kapitole hovoří. To znamená, že se nejen dozvíme, čemu určití lidé věřili, ale můžeme si přečíst i některé úryvky z jejich díla – a ty jsou často nesmírně poučné. -- Martin K. Bussey (přednášející teologie, Africa International University, Keňa) Poutníkova četba, 2022

Číst dál

Otroctví, které přináší svobodu

Jak šokující a současně hluboké poznání pramení z Božího slova, které učí, že pravou svobodu nalezneme jen v otroctví Kristu. Ačkoli si nevěřící lidé myslí, že jsou svobodní, jsou ve skutečnosti otroky hříchu, jsou drženi v zajetí svých žádostí a chyceni do pasti svých přestoupení. Bible rozeznává v tomto světě jen dvě kategorie lidí: ti, kdo jsou otroky hříchu, a ti, kdo jsou otroky spravedlnosti. Pavel uvádí tyto dvě skupiny do protikladu v epištole Římanům 6,16–18:

Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti.

Otrok Skrytá pravda o naší identitě v Kristu John MacArthur     Pro každého křesťana je tím nejdůležitějším vztah s Ježíšem Kristem. On je náš Spasitel, náš učitel a náš přítel. Ale Bible nás především učí, že Ježíš je náš Pán, my mu právem náležíme – vždyť nás vykoupil svou vlastní krví – a jsme tedy jeho otroci.    Osvojme si znovu, co Bible skutečně učí o otroctví, a váš vztah s Kristem už nikdy nebude stejný. Výraz Boží otrok ovšem z různých důvodů z Bible zcela vymizel. Během staletí byl ve většině překladů nahrazen jinou, mírnější terminologií. Tato záměna zřejmě nebyla úmyslná, ale časem napáchala nedozírné škody v chápání Božího slova.    Toho si všímá autor knihy John MacArthur a vynáší na světlo učení, které vychází ze znovuobjeveného poznání, že jsme otroci Ježíše Krista. John MacArthur jasně a výstižně vysvětluje, že Ježíš nás osvobozuje z pout hříchu, abychom se stali jeho majetkem, a tedy královskými otroky. Ti, kdo se mají stát jeho dětmi, musí být paradoxně ochotni stát se jeho otroky. Dr. R. C. Sproul Na naší křesťanské pouti jsme až příliš zaměření sami na sebe – jak tato zkouška přetaví mou víru, jak zlepší můj charakter nebo jak zapadá do mozaiky událostí, které se dějí pro moje dobro. Když věřící mluví o osobním Spasiteli, myslí tím Spasitele, který je osobně zaujatý jejich zdravím, úspěchem a naplněním života. Takový názor však nemůže být dál od pravdy. Ve své nové knize předkládá John MacArthur důkladně promyšlený a vskutku neobyčejný pohled na náš vztah k Pánu Ježíši. Chcete upevnit svou víru a důvěru k Pánu? Pak je to kniha pro vás. Joni Eareckson Tada Poutníkova četba, 2018

Číst dál

Víra v Janově evangeliu

Víra je jasným středobodem Janova evangelia, jelikož Jan používá sloveso „věřit“ (pisteuō) osmadevadesátkrát. Nebudeme zde podrobně zkoumat používání daného slovesa, ale zaměříme se alespoň na několik příkladů, které nám pomohou lépe zhodnotit, jak Jan ono sloveso používá, a potvrdit jeho důležitost. Začneme s cílem evangelia:

„Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,30–31).

Jan nás informuje, že do svého evangelia zahrnul znamení, aby jeho čtenáři uvěřili. Tato víra má konkrétní obsah a profil, jelikož Jan chce, aby čtenáři věřili, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn. Učenci vedou debatu, jestli zde Jan hovoří o víře prvotní nebo víře pokračující, ale tato otázka není pro náš záměr rozhodující, protože v každém případě je pro věčný život víra nutná.

Jedině vírou učení o ospravedlnění Thomas Schreiner Víme, že skrze víru jsme znovuzrozeni a máme věčný život, a proto jistě musíme dojít k závěru, že je charakter víry a její vztah ke spasení nekonečně důležitý. To znamená, že se kniha zabývá poklady nezměrné důležitosti. Nekonečnost nelze změřit a my se zde zaobíráme nekonečnými věcmi. Jak říká Tom Schreiner, tato kniha „řeší jednu z nejzákladnějších otázek našeho lidství: Jak může být člověk spravedlivý před Bohem?“ John Piper (z předmluvy) Učení, kterým církev stojí nebo padá. Martin Luther V nabídce také jako e-kniha. Poutníkova četba, 2023

Číst dál